Marta našla na ulici pejska a rozhodla se ho věnovat osamělé babičce. Ta přišla s teorií, že jde o převtěleného dědu. Znělo to bláznivě, ale nakonec Marta musela uznat, že na tom něco bude.
Zkusila jsem k babičce přivést pouličního psa, kterého jsem našla u hospody, a ti dva si hned padli do oka. Možná až moc. Babička mi totiž tvrdila, že v pejskovi sídlí dědova duše. Nehádala jsem se s ní, dokonce jsem se nechala přesvědčit.
Bylo to už potřetí, co jsem šla navštívit babičku a u hospody na růžku jsem spatřila téhož psa. Vypadal zanedbaně, ale měl před vchodem alespoň misku s vodou. Šla jsem se zeptat dovnitř, čí ten nebožák je. Hned se mi snažili ho vnutit, dva týdny se prý toulá po okolí a drží se hospody jako klíště. Nelenila jsem a vzala ho s sebou k babičce na návštěvu.
Babička žila sama a poslední rok už neměla ani svého milovaného psa. Věděla jsem, že jí mazlíček chybí. Jen nebylo jisté, zda si sednou právě s tímhle pouličním chlupáčem. Zazvonila jsem a pejsek vítal babičku, jako by ji snad znal. Rovnou se hrnul na gauč a babička celá dojatá hledala psí piškoty.
Rozhodly jsme se ho vykoupat a pořádně nakrmit. „Když bude hodnej, nechám si ho,“ podotkla babička zvesela a dodala, že jí někoho připomíná. Měla jsem obrovskou radost ze svého rozhodnutí i babiččina šťastného výrazu. Druhý den mi volala a celá se zajíkala: „Martičko, já myslím, že ten pes je náš děda!“
Nechala jsem si převyprávět, jak pejsek pojmenovaný Brok požaduje po babičce naprosto stejnou trasu procházky lesoparkem jako kdysi děda. Chodí si lehnout po obědě do „svojí“ postele a u televize štěkal, dokud nepřepnula program na fotbal. Ten pak fascinovaně sledoval.
„Možná byl zvyklej dívat se na fotbal s předešlým pánem,“ zkusila jsem babiččinu teorii trochu zlehčit. Ona si ale dál vedla svou a já ji při tom nechala. Po dlouhé době měla nějakou novou zábavu, tak proč jí kazit radost? Při další návštěvě jsem zastihla ty dva, jak se „hádají“.
Babička trvala na tom, že pes už měl dneska dost jídla, ale Brok vyžadoval další. Musela jsem se smát, babička byla stejně rozjetá jako dříve na dědu. Vzali jsme ho na procházku a stala se neuvěřitelná věc. Brok nás táhl k hospodě, kde jsem ho získala. Na tom by ostatně nebylo nic tak divného, jenže to nebylo všechno.
Za moment vyšli před podnik dva staří pánové a Brok začal vrčet. Nakonec se babičce vysmekl a na jednoho s nich se vrhnul. Dost jsem se lekla, Brok vycenil zuby a zakousl se chlapovi do kalhot. Nerada bych, aby nám pejska vzali, když už si na něj babička zvykla.
Naštěstí ho nekousl, ale v tesácích držel přes kapsu chlapíkovu peněženku. Pán se psa naštěstí snadno zbavil a pak kroutil hlavou. „Vemte si ho laskavě na vodítko!“ zavelel. Já chytila Broka a babička se tvářila nadšeně. Pak jsem pochopila proč. „To byl starej Koudelka! Dlužil dědovi peníze, co prohrál v kartách. Tak vidíš, já ti to říkala!“ Začínala jsem babiččině bujné fantazii věřit.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
