Filip je pohodář a žije si dost bezstarostný život. Stále totiž bydlí se svými rodiči a užívá si pohodlí a péči své matky. A to Marii velmi trápí. Má obavy, že syn se nikdy nepostaví na vlastní nohy a nezaloží rodinu. K tomu všemu jí manžel vyčítá, že za to může její výchova.
Můj syn už brzy oslaví třicáté narozeniny. Je to hodný a šikovný chlap, ale bohužel také dost nesamostatný. Stále žije s námi pod jednou střechou a nevypadá to, že bych chtěl na tom něco změnit. Je mu u nás velmi dobře, nic mu neschází a vlastně nemá skoro žádné povinnosti.
Filip občas nakoupí nebo pomůže manželovi na zahradě, ale jinak se do ničeho moc nehrne. Proč taky. Má od nás plný full servis, který spolehlivě funguje. Má navařeno, vypráno i vyžehleno. Jen do toho jeho chaosu v jeho pokoji nezasahuju. Na to už nemám sílu.
„Mami, co bude dnes k večeři?“ ptá se mě každý večer, jako by mu bylo deset. A já poslední dobou cítím, jak ve mně narůstá frustrace. Vím, že jsem mu to hodně usnadnila. Vždycky jsem se starala, aby měl klid, pohodu, dobré jídlo a chodil slušně oblečený. Jsem prostě taková, ráda se o ostatní pečuju. A někdy to možná přeháním. Ale dlouho jsme si myslela, že na tom není nic špatného, natož, že by to někomu mohlo ublížit. Ale dochází mi, že to byla velká chyba.
Před rokem měl Filip jeden vážný vztah a vypadalo to velmi nadějně. Dokonce se ke své nové přítelkyni nastěhoval a my se s manželem radovali. Ale po třech měsících jsme ho zas měli zpátky doma. Prý jim to neklapalo. Když jsem pak Zuzku náhodou potkala ve městě, dozvěděla jsem se, kde byl hlavní problém. „Víte, Filip je hodný, ale do života nepoužitelný. Připadalo mi, že mám doma přerostlé dítě a ne partnera,” přiznala se mi narovinu. Nejdřív se mě to velmi dotklo. Co si to ta holka vůbec dovoluje? Ale pak mi došlo, že má asi pravdu a že se jí vlastně nedivím.
K tomu všemu mi i manžel dává za vinu, že jsem něco takového dopustila. „Vidíš, jak sis ho rozmazlila?“ řekl mi nedávno po jedné z našich hádek. „Kdybys ho nechala, aby se víc staral o sebe, už dávno by měl vlastní byt. A my se mohli těšit z vnoučat.“ Tahle slova mě zabolela. Ano, možná má pravdu, ale jeho výčitky nijak nepomáhají vyřešit náš problém.
Zkoušela jsem s Filipem mluvit. „Filipe, už ses byl podívat na nějaký ten pronájem, co jsem ti posílala?“ zeptala jsem se ho. On se jen zasmál. „Ale mami, proč bych odcházel, když je mi tady dobře? A platit takové nehorázné peníze? To se mě chceš vážně tak moc zbavit?“ odpověděl tak, abych se cítila, co nejvíce provinile.
Samozřejmě nechci své dítě vyhánět násilím z domu, ale zároveň vím, že to pro něj není vůbec dobré. Jsem uvězněná mezi vlastními pocity viny a strachem, že Filip nikdy neodejde. Možná ho budeme doma už napořád. Nebo nám ho zas nějaká vrátí se slovy, že jsme ho špatně vychovali. Každý den přemýšlím, jak ho motivovat a přesvědčit, aby si už konečně budoval vlastní život. Jenže, jak se má osamostatnit, když ani nevidí, že by to mělo být jeho cílem?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
