Marie byla vdova a svého manžela obdivovala. Nový přítel na ni působil dost submisivně. Stačil jeden výlet, aby poznala, že je to muž činu.
Manžel mi tragicky zahynul před devíti lety. Celkem dlouho jsem se z toho za pomoci psycholožky rovnala. Vdaná jsem byla dvacet pět let. Laťka na muže byla nastavena příliš vysoko.
Nejdříve jsem si řekla, že už zůstanu sama. Ale postupem času jsem si uvědomovala, že bych ještě chtěla někoho, s kým ucítím, že žiju. S kým si vypiju kávu a proberu život, kdo mě pohladí a s kým pojedu třeba i na dovolenou. Do vedlejšího vchodu našeho paneláku se přistěhoval muž. Asi stejně vysoký jako já, v podobném věku, prošedivělý a působil na mě velice neprůbojně a tiše. Potkávali jsme se v obchodě a občas jsme prohodili pár slov. Byl zmatený. Neustále se mě ptal na přípravky, jaké použít při úklidu či praní prádla. Napadlo mě, že je asi byl krátce sám a snaží se zorientovat.
Seděla jsem v nedaleké restauraci s kamarádkami a objevil se i soused. Pozvali jsme ho k nám ke stolu. Jmenoval se Jarda. Byl asi rok po rozvodu a za svým životem udělal tlustou čáru. Odstěhoval se, koupil byt a teď se zařizuje. Hovor s ním byl příjemný. Domluvili jsme se, že si vyjdeme na večeři a bylo to překvapivě moc příjemné. Následovalo mnoho setkání, jenže jsem měla pocit, že kalhoty v naší dvojce nosím já. Jarda byl prostě submisivní typ.
Vymysleli jsme, že zaletíme na pár dní do Říma. Už od začátku výlet provázel jeden zádrhel za druhým. Po příletu do Říma nedorazil můj kufr. Překvapilo mě, že Jarda naprosto v pohodě vše v angličtině vyřešil. Cestou na hotel jsem si koupila kartáček na zuby a doufala, že kufr dorazí za pár hodin, jak nám slíbili na letišti. Naštěstí ano.
Poslední den jsme se nechali unést památkami. Procházeli jsme celé nádherné město a zapomněli jsme na čas. S úlekem jsme zjistili, že pokud nám nebude přát trochu štěstí, uletí nám letadlo. Nestihli jsme to o pár minut. Chtělo se mi brečet. Totálně jsem se na letišti složila. Sedla jsem si lavici a tekly mi slzy. Nevnímala jsem čas, jen jsem tam seděla jako hromádka neštěstí. Poprosila jsem Jardu, ať mě chvíli nechá být, že se dám dohromady a pak vymyslíme, co dál.
A najednou nade mnou stál Jarda a veselým hlasem prohlásil, ať se nehroutím, že už vše zajistil. Koupil jiné letenky na první ranní let, zajistil hotel poblíž letiště a kufry nám dal do úschovny. Zavelel: „Konec se slzami, jedeme do centra na večeři. Utři si nos a jdeme.“ Koukala jsem na něj asi s otevřenou pusou. Ohromil mě. V jediný moment naprosto rozplynul veškeré moje pochybnosti. V momentě, kdy jsem byla na dně, on fungoval.
Zítra oslavíme první výročí vztahu. Bydlíme spolu. Jsem šťastná jako blecha. Mám nejúžasnějšího muže pod sluncem. Jarda je stále tichý, ale vím, že když je potřeba, dokáže vyřešit úplně vše. Vlastně už jsem nedoufala, že mi život přinese novou lásku. A ke všemu na stará kolena. Jsem za to vděčná a užívám si každý den.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
