Manžel zemřel po krátké těžké nemoci a samozřejmě mě to zasáhlo. Měli jsme ještě spoustu plánů a těšili jsme se, že se budeme starat společně o vnoučata. Jenže pak přišla ta děsivá diagnóza, po které to mělo rychlý spád. Několik měsíců po manželově smrti jsem fungovala jako stroj a měla jsme pocit, že bude trvat velmi dlouho, než to všechno překonám. Pak ale přišlo osudové setkání, které jsem nijak neplánovala, a které všechno změnilo.
Seděla jsem v kavárně, kam jsem kdysi chodívala s přáteli, a čekala na svou objednávku. Myšlenky mi bloudily k manželovi. Už to bylo půl roku, co jsem ho ztratila. Dlouhá nemoc nás oba vyčerpala, a když odešel, cítila jsem nejen smutek, ale i úlevu. Úlevu, že už netrpí. Přesto se mi zdálo, že zbytek života budu žít v prázdnotě.
Ale pak jsem ho uviděla. Ondřej, spolužák z gymnázia, seděl u vedlejšího stolu a poznal mě dřív, než jsem stihla zamávat. Setkali jsme se pohledem a já okamžitě ucítila zvláštní pocit v břiše. Když ke mně přišel, měl na tváři ten starý úsměv, který jsem si pamatovala z mládí. Během pár minut jsme znovu navázali, jako bychom se nikdy nepřestali vídat. V té kavárně jsme nakonec seděli ještě tři hodiny a stále jsme měli pocit, že jsme si neřekli vše. A oba jsme se shodli, že se zas musíme potkat. A tak začal náš nový příběh…
Když jsem o pár týdnů později začala cítit, že mezi mnou a Ondřejem není jen přátelství, věděla jsem, že to budu muset říct dětem. Netušila jsem ale, jak těžké to bude. Sama jsem měla spoustu smíšených pocitů. Na jedné straně bolest a smutek, který se jen trochu otupil, na druhé náznaky štěstí, naděje a nové lásky.
Jednou večer, když jsme seděli u rodinné večeře, jsem se rozhodla promluvit.
„Děti, chtěla bych vám něco říct,“ začala jsem opatrně. „Potkala jsem Ondřeje, dávného spolužáka, a začali jsme se více vídat….“
Bylo ticho. Můj syn se na mě podíval, jako bych právě pronesla něco nepochopitelného. „Mami, vždyť je to sotva půl roku, co táta umřel. Nemyslíš, že je to trochu brzo?“
Dcera jen zavrtěla hlavou. „Jak můžeš být tak krutá? Myslela jsem, že truchlíš. Tohle přece nemůžeš myslet vážně.“
Snažila jsem se jim vysvětlit, že truchlení je důležité, ale že život musí jít dál. Jejich otce jsem milovala a vždy ho budu mít ve svém srdci. Ale Ondřej mi přináší radost, kterou jsem myslela, že už nikdy nepocítím. A to, že setkání přišlo takto brzy? Vždyť jsem ho neplánovala a žádný nový vztah jsem cíleně nevyhledávala. Jenže ani jeden z nich neměl pochopení.
Od toho rozhovoru už uběhlo pár týdnů, ale atmosféra mezi námi se nezměnila. Děti jsou odtažité, jako by mě odsoudily za to, že se snažím znovu najít štěstí. I přátelé reagují podobně – šuškají si za mými zády, jako by láska po ztrátě partnera byla něčím špatným. Jednou jsem se o tom bavila s kamarádkou Markétou, která se mě také zeptala, jestli to není příliš brzy.
„Marie, chápu, že jsi našla někoho, ale lidé si myslí, že bys měla truchlit déle. To, že jsi znovu zamilovaná, je pro ně nepochopitelné,“ řekla mi jemně, ale přesto to bolelo.
„Ale proč? Jak dlouho bych měla čekat, než bude vhodný čas na štěstí?“ odpověděla jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlela. „Nikdo neví, jak moc jsem trpěla. Každý den byl pro mě utrpením. Ondřej mi dal naději, že můžu znovu žít.“
Markéta jen pokrčila rameny a poradila mi, ať jsem trpělivá. Lidé kolem mě prý potřebují jen víc času, aby to pochopili. Možná má pravdu. Každopádně všechno má podle mě svůj důvod. A každý má přeci svou vlastní cestu, jak se vyrovnat se ztrátou. Někdo truchlí měsíce, někdo roky. Není na to přeci žádné jasné pravidlo nebo nařízení, jak to dělat správně. Ta moje cesta znamenala najít znovu radost a lásku. A po tom, co jsem si prožila, mám už jiný pohled na život. Nechci už čekat, až mi někdo povolí být šťastná. Mám na to právo a to právě teď.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
