Je mi 70 let a nejsem zrovna ve formě. Často si dělám legraci, že jsem ve věku, kdy můžu odejít kdykoli. Moje rodina už na to netrpělivě čeká, mám pocit, že by mě nejraději viděli pod zemí. Nahromadil jsem slušné jmění, na které mají ti závistiví supi spadeno.
Můj život nebyl žádné peříčko
Oženil jsem se a stal otcem velmi brzy, ačkoli to vůbec nebylo v mých plánech. Mně i Alici nebylo ani dvacet, když neplánovaně otěhotněla. Tehdy nebylo jiné řešení – museli jsme se vzít. A tak jsem se ocitl v manželství s ženou, kterou jsem nemiloval. Jasně, líbila se mi, byla přitažlivá, ale nic víc. Doufal jsem, že láska přijde časem.
První roky našeho manželství byly katastrofální. Neustále jsme se hádali, protože oba jsme si chtěli užívat života, ne pracovat a starat se o dítě. Časem jsme se ale nějak srovnali. Možná to bylo tím, že jsem se rozhodl soustředit hlavně na práci a ostatní věci pustit z hlavy. S Alicí jsme žili pod jednou střechou spíš jako spolubydlící než jako manželé.
Dva roky po narození Kryštofa přišla na svět Anna. Byla mým zlatíčkem, ačkoliv jsem si uvědomoval, že dětem nevěnuji dostatek času. Raději jsem se zaměřil na vydělávání peněz, což se brzy začalo vyplácet. Nemohli jsme si na nic stěžovat a každý rok se nám dařilo lépe. Věděl jsem, že mé děti budou mít díky penězům úspěšný start do života.
Nebyl jsem dokonalý manžel
Naše manželství definitivně rozbila moje nevěra. Alice dělala vše pro to, aby byla vzornou manželkou. Oceňoval jsem její snahu a rychle jsem si zvykl na pohodlí, které mi nabízela. Ale nikdy jsem ji nedokázal milovat, a ona to moc dobře věděla. V průběhu let přestala bojovat o naši lásku.
Spolu jsme byli pravděpodobně jen proto, že to od nás očekávalo okolí. Rozvod byl tehdy skoro jako skandál, ačkoliv přiznávám, že mě ta myšlenka lákala. Zejména po setkání s Evou. Okamžitě mezi námi přeskočila jiskra, něco, co jsem s Alicí nikdy nezažil. Když to náhodou zjistila, rozzuřila se k nepříčetnosti.
„Jak dlouho to trvá?“ křičela.
Nevěděl jsem, co říct. Výmluvy by stejně nepomohly, protože mě přistihla přímo při činu. Moje mlčení ji rozlítilo ještě víc a následovala obrovská hádka, během které padla spousta ošklivých slov. Měl jsem výčitky svědomí, že jsem jí tak ublížil, ale nemohl jsem si pomoct, do Evy jsem se zamiloval až po uši.
„Prosím tě, uklidni se a promluvme si rozumně. Určitě se nějak domluvíme,“ zkusil jsem ji uklidnit.
„Domluvíme?“ Alice na mě vytřeštila oči. „Ty ses snad úplně zbláznil.„
Mohli jsme se rozvést jako civilizovaní lidé, ale místo toho začal boj. Rodina i přátelé mě obviňovali ze všeho, co se stalo, a zapomněli, že jsem tvrdě pracoval, abychom měli pohodlný život.
Získal jsem nálepku totálního hajzla, který nevěrou rozbil vlastní rodinu. Nejenže Alice se mnou nechtěla mít nic společného, ale ani naše děti. Kryštof mi řekl přímo, že jsem ublížil jeho matce a nikdy mi to neodpustí. Anna? Ta se mnou přestala mluvit úplně a všechny pokusy o kontakt byly marné. To mě ranilo víc než cokoliv jiného…
Mám peníze, ale nemám rodinu
Vztah s Evou mi nevydržel a rozpadl se stejně rychle, jako začal. Poté jsem už neměl zájem o nic vážného. Měl jsem několik krátkodobých vztahů, ale nic to pro mě neznamenalo. Smysl života jsem našel v práci a hromadění jmění. Zapomněl jsem ale na jedno – že všechno má svou cenu.
Za tuhle dřinu jsem zaplatil zdravím. Je to taková hořká ironie, ale díky dvěma infarktům, ze kterých jsem se zázračně zotavil, mě děti přestaly ignorovat, i když se stále držely zpátky. Co mě zranilo nejvíc, bylo to, že jsem před lety nedostal pozvánku na Anninu svatbu.
To, že na tom ze zdravotního hlediska nejsem nejlépe, přilákalo příbuzné, kteří se začali ozývat. Dobře jsem věděl, že jim jde jen o jedno – o mé peníze. Mysleli si, že brzo zemřu, protože dva infarkty nejsou žádná legrace. Dříve na mě nadávali, ale teď se chtěli kamarádit. Neměl jsem v úmyslu udělat jim radost a zemřít tak rychle, jak by si přáli.
Když se blížily mé 70. narozeniny, rozhodl jsem se, že je na čase sepsat závěť. Se srdcem plným bolesti jsem z ní vynechal celou rodinu – včetně svých dětí. Proč bych měl odkázat své peníze někomu, kdo se o mě nikdy nezajímal?
Po mé smrti budou překvapeni
Samozřejmě jsem o závěti nikomu neřekl ani slovo, protože by hned vypukla bouře. Jako svou dědičku jsem ustanovil paní Irenu, zdravotní sestru, která se o mě starala. Necítil jsem se dobře a potřeboval jsem někoho, kdo se o mě postará, protože na vlastní děti jsem se spolehnout nemohl.
Irena je žena se srdcem na pravém místě a svou práci dělá s opravdovým nasazením. Bylo vidět, že ji její povolání baví, a toho jsem si u lidí vždy cenil. Ani jí jsem o závěti neřekl. Až odejdu z tohoto světa, čeká ji příjemné překvapení. Věřím, že si zaslouží výrazné zlepšení své finanční situace.
Část peněz jsem věnoval na charitu, je spousta lidí, kteří je opravdu potřebují. A co se týče rodiny, která si brousí zuby na mé jmění, ta se bude muset obejít bez něj…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
