Cestování je zábava, ale může být osamělé a nebezpečné. Marek si to zkusil na vlastní kůži. Když ho v exotické zemi postihl úpal a ležel v horečkách, došlo mu, že se v jeho životě něco musí změnit.
Cestování bylo vždy mým únikem z reality. Práce, vztahy, povinnosti – to všechno jsem nechával za sebou, když jsem si sbalil batoh a vydal se do neznáma. Miloval jsem ten pocit svobody, kdy jsem mohl být kdekoli a dělat cokoli, aniž bych se musel starat o následky. Užíval jsem si svých dvaceti let a cítil jsem, že mi svět leží u nohou. Každá cesta byla dobrodružstvím, které mě naplňovalo. Ale netušil jsem, že se tento životní styl jednoho dne obrátí proti mně.
Přišlo to během mé cesty po jihovýchodní Asii, když jsem poprvé pocítil, že něco není v pořádku. Byl jsem v Thajsku, uprostřed tropického ráje, kde slunce pálilo od rána do večera. Žádné starosti, žádné povinnosti, jen horký písek, azurové moře a nekonečné množství zážitků. Každý den jsem trávil hodiny na pláži a pak se to stalo.
Jednoho odpoledne, po několika hodinách na slunci, jsem se cítil slabý. Myslel jsem, že jsem jen unavený, a tak jsem se vydal zpět do hotelu. Když jsem tam ale dorazil, začalo mi být zle. Hlava mi třeštila, tělo se třáslo a cítil jsem, jak mi srdce buší v hrudi. Teplota mi stoupala a já ztrácel kontrolu sám nad sebou. Když jsem se pokusil vstát, podlomila se mi kolena a padl jsem zpátky do postele. Začal jsem panikařit, protože jsem věděl, že je něco vážně špatně.
„Sakra, dostal jsem úpal,“ došlo mi po chvilce. Ale nebyl to jen obyčejný úpal. Úplně jsem se sesypal. Jen jsem ležel na posteli a modlil se, aby to přešlo. Celé hodiny jsem se zmítal v horečce a vnímání reality se mi začalo rozostřovat. Byl jsem vyděšený, chtěl jsem domů, kde by mi někdo pomohl. Místo toho jsem byl tisíce kilometrů daleko a nikdy se necítil tak sám.
Nevím, jestli to byl sen, halucinace, nebo něco mezi tím, ale najednou jsem se ocitl na prahu něčeho neznámého. Cítil jsem, jak se mi vědomí odděluje od těla, jako bych se vznášel nad sebou. V tom okamžiku mě zaplavilo něco, co jsem nikdy předtím necítil. Úplně jsem se ztratil kdesi v jiné dimenzi a pamatuju si jen svoje škemrání, které znělo jakoby z dálky: „Vrať se. Neodcházej.“
Tehdy jsem si uvědomili, že celý můj život byl jen honbou za zážitky a dobrodružstvím, ale nikdy jsem nehledal skutečný smysl. Moje cestování bylo útěkem, nikoliv cestou k sobě samému. V tom okamžiku, když jsem ležel na hranici mezi životem a něčím jiným, jsem pochopil, že všechno, co jsem hledal, bylo celou dobu uvnitř mě.
Když horečka začala ustupovat a já se pomalu vracel k vědomí, věděl jsem, že už nikdy nebudu stejný. Úpal mě donutil zastavit se a skutečně se podívat do sebe. Přestal jsem vnímat cestování jako útěk a začal hledat klid a rovnováhu uvnitř sebe.
Dnes už necestuji jen proto, abych viděl nová místa. Cestuji proto, abych našel hlubší smysl. A když nemám kam jet, když mě to nikam vnitřně netáhne, zůstávám radši doma, kde mám rodinu a přátele. Už neutíkám. Právě naopak.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
