Marcela je nešťastná z patnáctileté dcery. Ta už dva roky doma nemluví a zavírá se v pokoji. Ve škole je vše v pořádku a psycholožka se snažila Marcelu uklidnit. Přesto má stále pocit, že udělala něco špatně a bojí se toho, co jí čeká s mladší dcerou.
Natalie (15) se s námi
přestala bavit, je to nepříjemné a nezvykla jsem si za celé dva
roky. Je zavřená v pokoji, komunikuje jen se svou mladší sestrou
a samozřejmě mimo domov se všemi. Návštěvy se nestačí divit,
že je Natálka nepřijde ani pozdravit a taková to byla milá
holčička.
Po delší době k nám
přijeli na návštěvu přátelé a jako obvykle přivezli
dětem něco dobrého. Mladší dcera hned přišla pozdravit a
povykládat, zatímco ta starší nevystrčila nos z pokoje.
Kamarádka z toho byla celá překvapená a chtěla vědět, co se u
nás stalo. Inu, nestalo se vůbec nic. Naše Natálka se s námi,
dospělými, přestala bavit.
„Jako úplně? Z ničeho nic? Vždyť si s námi ještě před rokem povídala a hráli jsme stolní hry,“ nechápala, neboť se svým synem nic podobného
nezažila. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to přicházelo
pozvolna. Občas se nám ještě svěřovala, ale začínala víc a
víc času trávit v pokojíčku. Měla jsem z toho těžkou hlavu a
vyzvídala, jestli se něco děje ve škole.
Dokonce jsem zašla i za
třídní učitelkou. Natálka se však ve škole prý chová normálně. Je přátelská a upovídaná. Zkoušela jsem dceři domluvit, zapojit ji do rodinných činností,
výletů nebo ji aspoň přemlouvala, ať se s námi podívá večer
na film. Nic nezabíralo, dříve bych ji určitě „dostala“ na
nákupy nebo domácí sušenky. Natálka se najednou uzavřela do
svého světa, v němž nás nepotřebovala. Takhle to ostatně vysvětlila
psycholožka.
Na nějakou dobu mě slova
dětské psycholožky uchlácholila. Když vám ale dítě vychází
z pokoje jen pro jídlo a trvá to dva roky, je to vážně
nepříjemné. Doma vládne taková divná atmosféra, jakoby se něco
hrozného stalo. Manžel to nezvládá vůbec. Nejprve na Natálii
křičel. Rozkazoval ji, aby byla s námi v kuchyni, aby začala
mluvit.
To nefungovalo vůbec a já na
něm viděla to neskutečné zoufalství. Se starší dcerou měl
odmala blízký vztah. Když si vzpomenu, jak z ní byl unešený už
v porodnici. Nosil ji na ramenou a udělal by pro ni první poslední.
Připravovala jsem ho na to, že v pubertě zažijeme asi
komplikované časy. Jenže my čekaly hádky, drzé odsekávání,
bouchání dveřmi a podobně.
Takové hrobové ticho je
mnohem horší, než ostrá výměna názorů s dospívajícími
dětmi, alespoň podle mého názoru. Manžel to vzdal a Natálku už
také jen pozdraví a víc si jí nevšímá. Zajímalo by mě, jak
dlouho to potrvá. Nastoupila do prváku, je jí patnáct a na změnu
to nevypadá. Jednou prohlásila, že se chce odstěhovat v osmnácti.
Tak pokud by to tak bylo a mlčení bude pokračovat, jsem zvědavá
na náš vztah v dospělosti.
Dokola
si kladu otázku, co jsme zanedbali. Co jsme té holce provedli?
Nikdy jsme nebyli přísní víc, než bylo nutné. Doma vládla
pohodová atmosféra. Umíme si ze sebe dělat legraci, s manželem
se nebereme příliš vážně. Já si vždycky přála být dětem i
dobrou kamarádkou.
S
obavami sleduji mladší Dominiku, která svou starší sestru
znožňuje. Je jí teprve jedenáct a stále je to veselá holka, co se
přijde pomazlit a je ráda v naší společnosti. Na výlety už
vyrážíme jen s Domčou, Natálka by s námi už nejela. Utěšuje mě, že se
spolu baví alespoň ty dvě. Slýchám je smát se v pokojíčku. Jen
se moc bojím chvíle, kdy se do sebe uzavře i Dominika.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
