Celá rodina se těšila na velkou dovolenou, která měla být plná skvělých zážitků. Nikdo z nic ale netušil, s čím se vrátí domů a jak to změní jejich životy.
Vysněná dovolená v Egyptě byla pro naši rodinu dlouho plánovaným útěkem od každodenních povinností. Teplé moře, nekonečné pláže a podmořský svět Rudého moře měly být tím nejlepším, co nás za poslední roky čekalo. Když jsme přijeli do hotelu, všechno vypadalo perfektně, ale za pár dní de vše změnilo v absolutní drama.
Táta si stál za svým
První dny jsme strávili odpočinkem, ale pak jsme se rozhodli vyzkoušet potápění – aktivitu, o které můj otec mluvil celé měsíce. Těšil se, že uvidí korálové útesy na vlastní oči. Byl vždy dobrodružný typ. Miloval přírodu a vše, co s ní souviselo. Všichni jsme ho odrazovali. „Tati, už nejsi nejmladší. Potápění je pro mladé lidi. Nechceš prostě jen plavat? Nebo můžeš zkusit šnorchlování.“ Ale táta si stál za svým, že se prostě bude potápět, stůj co stůj.
Možná to bylo tou neznámou hloubkou moře, možná jen obavou z něčeho, co se zdálo být mimo naši kontrolu, ale nikdo z nás z toho neměl dobrý pocit. Nedokázali jsme ho ale zastavit. Potápěčský instruktor nám vysvětlil základy, jak používat přístroj, co dělat v nouzi. Nic se nezdálo být složité, tak jsme se ponořili do hlubin, nadšeni z neuvěřitelného světa pod hladinou.
Zpočátku šlo všechno hladce. Plavali jsme mezi rybami, užívali si výhledy na barevné korály. Všechno bylo idylické, dokud jsem si nevšimla, že tátu nevidím. Rychle jsem se rozhlížela kolem, čekala jsem, že se objeví, ale jeho silueta nikde. Srdce mi bušilo jako o závod, ale já netušila co dělat a nikde jsem ho neviděla.
Ostatní z naší skupiny plavali dál, netušili, co se děje. Nakonec jsem musela upozornit instruktora. Všichni začali hledat, ale minuty ubíhaly a každá sekunda mi připadala jako věčnost. Když jsme ho konečně našli, ležel bezvládně na dně. Rychle jsme ho vytáhli na hladinu a na loď. Jeho obličej byl bledý, jeho tělo nereagovalo. Okamžitě začala resuscitace, ale otec nereagoval.
Do nemocnice jsme dorazili později, než bychom chtěli, a já jsem jen doufala, že bude v pořádku. Lékaři nám řekli, že byl příliš dlouho bez kyslíku. Můj mozek odmítal zpracovat jejich slova – poškození mozku, vegetativní stav. Naše rodinná dovolená, kterou jsme si tak dlouho představovali, skončila v nemocničním pokoji v Káhiře. Otec tam ležel napojený na přístroje, neschopen komunikovat, neschopen se pohnout.
Když jsme se vrátili domů, čekali jsme na na to, až otce dokážou převézt. Máma tam s ním zůstala a čekala s ním. Doufali jsme, že se jeho stav nějak zlepší, zatímco my jsme se snažili zařídit všechno doma. Ale dobré zprávy nepřicházely. Máma se s tátou vrátila po několika týdnech, kdy byl konečně schopen převozu. Ale táta zůstal ležet bez schopnosti s námi komunikovat a nikdo nevíme, jestli se ještě někdy vzbudí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
