Magda cítila, že dojít k oltáři a vdát se není pro ni správné rozhodnutí. Navzdory všem a všemu se rozhodla svatbu zrušit a žít svůj život. Ale pak se jí život znovu převrátil naruby.
Pár dní před svatbou jsem seděla na posteli obklopená bílými šaty, pozvánkami, všemi těmi maličkostmi, které měly ten den učinit dokonalým. Všichni kolem mě zářili nadšením a očekáváním, ale já cítila jen těžký kámen v žaludku. Měla jsem se cítit jako všichni ostatní, ale místo toho mi bylo neustále zle a připadala jsem si jako by se kolem mě stahovaly zdi.
Měla jsem se vdávat za muže, se kterým jsem strávila posledních pět let, za někoho, kdo se stal mým nejbližším přítelem, partnerem v životě. Ale poslední měsíce jsem pochybovala. Nešlo o hádky, o nevěru, ani o nějaké velké drama. Jen jsem měla ten neodbytný pocit, že něco chybí. Jako by se mezi nás pomalu vkrádal prázdný prostor, který ani jeden z nás neuměl zaplnit.
Zrušit svatbu bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Ne proto, že bych pochybovala o správnosti svého rozhodnutí, ale proto, že jsem věděla, jak zraním nejen jeho, ale i všechny kolem nás. Celá naše rodina, přátelé, všichni čekali na ten velký den. Ale já jsem nemohla pokračovat ve vztahu, ve kterém jsem se necítila dobře, ve kterém mě pronásledoval pocit nejistoty.
První týdny po zrušení svatby byly jako v mlze. Cítila jsem se ztracená, ale zároveň svobodná, snažila jsem se znovu nalézt samu sebe. Ale i přes to všechno jsem stále cítila silné nevolnosti a přemáhala mě únava. Začala jsem přemýšlet, jestli bych nemohla být těhotná. Na výsledek testu jsem čekala s obavami, jak by ne. Dvě čárky. Byla jsem těhotná.
Najednou se mi pod nohama znovu rozpadla půda. Byl to jeho, mého bývalého snoubence, a teď jsem musela čelit otázce, co dál. V hlavě jsem měla tolik možností, tolik pochybností. Měla jsem mu zavolat? Říct mu to? A co bych mu vlastně řekla? Opustila jsem ho, protože jsem cítila, že náš vztah nebyl dost silný na to, abychom v něm pokračovali. Teď bych ho chtěla zpět jen kvůli dítěti?
Začala jsem přemýšlet o životě, který nás mohl čekat. Viděla jsem nás, jak se snažíme dát vztah znovu dohromady kvůli dítěti. Bylo by to správné? Nebo bychom jen předstírali, že jsme šťastní, zatímco v nás narůstá nespokojenost? Znala jsem ho, věděla jsem, že by udělal cokoliv, aby byl skvělým otcem. Ale co já? Dokázala bych být upřímná k sobě, k němu, k našemu dítěti?
Seděla jsem sama, hleděla do prázdna a věděla, že přede mnou je obrovské rozhodnutí. Uvnitř mě rostl nový život, zatímco jsem se stále cítila ztracená. Měla jsem před sebou dvě cesty a ani jedna mi nepřipadal správná. Nedokázala jsem se rozhodnout, a tak jsem rozhodnutí neudělala. Jsem stále těhotná, můj bývalý to stále neví a já jen čekám, až to zjistí rodina a jediné, co budu navždy poslouchat, bude: „Musíš mu to říct. Je to otec, má na to právo.“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
