Když Magda chtěla po manželovi, aby si našel lepší práci, moc se do toho nehrnul a raději se celé dny válel u televize. Aby Magda uživila rodinu, musela změnit zaměstnání, čímž získala vyšší finanční hodnocení. Z domu ovšem odcházela brzy ráno a vracela se až večer. Do bytu, kde manžel v její nepřítomnosti nepřeložil stéblo křížem.
Trpělivost má své meze. Několik let jsem dřela jako kůň, protože mému muži Vitězslavovi (60) se nechtělo hledat lépe placenou práci. Už toho na mě bylo moc. Člověk není stroj a já si dál nechtěla ničit zdraví. Rozhodla jsem se proto pro radikální krok.
Vítězslav se jako vždy vrátil z práce domů a usadil se před televizí. „Co děláš?“ zeptala jsem se. „Odpočívám. Proč?“ opáčil. „Měl bys posílat životopisy a hledat si lepší práci!“ rozčílila jsem se. „Myslíš, že se uživíme z minimální mzdy a mého platu?“ šila jsem do něj. Na to mi odvětil, že má dost času a jsem hysterická, když si myslím, že nějakou lepší práci obratem nesežene, až se mu bude chtít.
Jenže ubíhaly měsíce a Víťa stále nic. Naše finanční situace se rapidně zhoršovala. „Dobrá zpráva,“ řekla jsem jednoho dne po návratu z práce. „Marie říká, že potřebují strážného na hlídaném parkovišti v centru.“
„A co s tím mám společného?“ zeptal se Víťa zmateně. „Co myslíš? Mohl bys tam pracovat. Nemají žádné zvláštní požadavky,“ namítla jsem. Manžel mě ale odbyl s tím, že tak podřadnou práci dělat nehodlá. A tak jsem dál přemýšlela, do čeho by se mohl pustit, aby se náš rodinný rozpočet trochu vzpamatoval. Jenže ani práce taxikáře se mu nezamlouvala, a když jsem mu navrhla, aby prodal naše relativně nové auto, abychom měli na živobytí, byl oheň na střeše.
Nějakou dobu pak posílal životopisy, ale bez výsledku. Nakonec s tím přestal úplně. Zjevně se mu jeho nový život bez starostí zalíbil. Zato pro mě to bylo stále těžší. V obchodě jsem musela počítat každou korunu, i když jsem kupovala levné párky a tu nejlevnější paštiku. Takhle to dál nešlo. Nebyli jsme zodpovědní jen za sebe, ale i naše nezletilé dcery.
Našla jsem si tedy lepší práci já, ale bylo to těžké, neboť jsem do firmy denně dojížděla 280 km tam a zpátky. Vstávala jsem velmi brzy, abych byla v práci v sedm. V 15.30 jsem odjížděla a vracela se domů v osm večer. Téměř jsem přestala vídat dcery. Během týdne jsme se mohly maximálně pozdravit a vždy jen po večerech. Věděla jsem, že tohle tempo dlouho nevydržím.
Můj chlap se navíc o nic nestaral. Když jsem ráno odcházela, ještě spal, a když jsem se vracela, seděl před televizí. Občas uvařil večeři, ale spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát uklidil nebo nakoupil. To nechával na dcerách. Když jsem mu to připomněla, řekl, že ho ponižuji. Tak ubíhaly dny, týdny, měsíce a roky…
Svým chováním Víťa přebil všechna pozitiva, která jsem na něm kdy viděla. Každý normální muž by v takové situaci přijal jakoukoli práci, ale on ne. Měla jsem toho dost a nakonec musela něco udělat. Nemohla jsem dovolit, aby mě ten lenoch takhle využíval.
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem jednou v neděli, když jsme byli doma sami. „Nevidíš, že si čtu noviny?“ zabručel nevrle. „Vidím. A také vidím, jak dlouho spíš, hniješ před televizí a otevíráš si jedno pivo za druhým. Ale víš co? Už toho mám dost!“ spustila jsem. „Budu se s dcerami stěhovat k mamince. Tobě už na rodině stejně nezáleží, zřejmě se necítíš být její součástí. A pokud nechceš být manželem a otcem, nemám jinou možnost než se s tebou rozvést,“ dodala jsem.
Víťa mi jen popřál hodně štěstí s rozvodem a vrátil se k novinám. A já jsem vlastně ráda, že mi to obtížně rozhodování takto usnadnil.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
