Manželství mých rodičů trvalo 43 let. Bylo šťastné, alespoň jsem si to dlouho myslela. Proto jsem byla přesvědčená, že když máma po několika měsících těžké nemoci zemřela, táta upadne do deprese.
Po mámině smrti bydlel táta u nás
S manželem jsme se po mámině pohřbu rozhodli vzít tátu k nám, aby nezůstal sám v jejich velkém bytě. První den s námi povečeřel a pak si šel lehnout do pokoje pro hosty. Byla jsem přesvědčená, že ráno vstane první a najdu ho v kuchyni u kávy. Ale k mému překvapení ještě spal. Po tak těžkém období si to zaslouží, takže jsem ho nebudila.
Jenže táta nevyšel z pokoje celé dopoledne. Byla jsem znepokojená, proto jsem se rozhodla, že se na něj podívám. Nepředpokládala jsem nic špatného, ale trochu jsem měla strach. Tolikrát jsem slyšela příběhy o tom, jak starší člověk nemohl žít bez svého partnera a, zlomený žalem, pobral se rychle za ním.
Opatrně jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. A tam… jsem viděla perfektně ustlanou postel! A po otci ani stopa!
„To snad ne!“ vykřikla jsem. Chodím po špičkách, abych ho nevzbudila, a on už je dávno pryč! Ale kde je tak dlouho?
Odpoledne, když se táta stále neobjevil, už jsem byla vážně znepokojená. Zejména když se mu nedalo dovolat, protože měl vypnutý mobil.
„Zná město, určitě se neztratil,“ uklidňoval mě manžel.
„Ale je mu skoro sedmdesát! A nedávno prožil obrovský stres! Jak víš, že mu nezačala selhávat paměť?“
Můj táta zmizel
V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře a hrozně jsem se bála. Nakonec i můj manžel začal být nervózní a rozhodli jsme se, že půjdeme na policii.
„Potřebujeme jen nějakou fotku tvého táty. Mám jednu z poslední dovolené,“ řekl manžel a odešel do pokoje pro hosty, kde jsme měli ve skříni fotky.
„Podívej! Na nočním stolku jsem našel tohle!“ vrátil se s papírkem v ruce.
„Nedělejte si o mě starosti. Odjíždím a vrátím se nejpozději za dva dny. Táta,“ přečetla jsem nahlas vzkaz.
„To snad ne!“ vykřikla jsem. „Kam mohl odjet?“
Cítila jsem směs úlevy, že je táta v pořádku, a frustrace, že jsem si toho hloupého lístku nevšimla. Zároveň jsem se obávala, kam se vypravil.
Táta se opravdu vrátil po dvou dnech, ale byl úplně jiný! Když stál ve dveřích, tak čilý a vzpřímený jako za starých časů, napadlo mě, že snad omládl! A ten lesk v jeho očích, jako by najednou měl pro co žít…
„Holčičko, musíme si promluvit,“ začal, když se zouval.
„O tom nepochybuji,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Nebudu to okecávat, protože vím, že by to stejně k ničemu nebylo. Po tolika letech už mám dost skrývání a myslím, že nejlepší bude říct ti pravdu. Chci se s někým dát dohromady…“
Táta mě šokoval
Zírala jsem na něj jako omráčená a nemohla jsem pochopit, co to právě řekl. Můj otec, kterému bylo téměř sedmdesát, mluví o nějaké ženě jen pár dní po mámině pohřbu? Jak se opovažuje?
„Jak jen můžeš… Copak ti na ní nezáleželo?“ vybuchla jsem a v očích se mi objevily slzy.
„Prosím, nesuď mě hned. Jen si mě nejdřív vyslechni…“ povzdechl si.
„Nemáš ani trochu respektu k mámě, abys počkal?“ byla jsem vzteklá.
„Čekal jsem čtyřicet let…“ odpověděl klidně. „A nehodlám čekat ani o minutu déle. Koneckonců tvoje matka dobře věděla, že po její smrti udělám všechno pro to, abych našel Marii. Pokud mě ještě bude chtít…”
„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem vůbec nic. Nějaká Marie, čtyřicet let čekání… Pomalu mi ale docházelo, že můj tak čestný otec, kterého jsem si vždy vážila, měl kdysi milenku! Nemohla jsem tomu uvěřit!
„Jak jsi mohl žít tolik let ve lži?“
„Já nikdy nikomu nelhal!“ rozčiloval se otec. „Maminka věděla všechno.“
„A co já?“
„Bylo ti pět, když jsem se musel rozhodnout, jaký život povedu dál. A rozhodl jsem se tak, abys nemusela trpět. Jediný, kdo trpěl, jsem byl já. Vzal jsem to na sebe jako chlap! Myslím, že jsem důstojně plnil své povinnosti. Jako manžel i otec. Teď jsem vdovec a ty už dávno dospělá. A konečně můžu udělat to, co mi říká srdce, ne hlava.“
„Srdce…“ zasténala jsem.
„Ano, srdce! Celé ty roky jsem miloval Marii. A teď mě už nic nezastaví. Chci být s ní…“
Dodržel svůj slib
„Kdo je ta Marie?“ zeptala jsem se. Byla jsem si jistá, že ji už teď nenávidím a nikdy ji nepřijmu.
„Byli jsme s tvojí mámou manželé skoro sedm let. Věř mi, že jsem nikdy neměl v plánu maminku podvést, nebo cítit něco k jiné ženě,“ povzdechl si táta. „Ale stalo se…”
Jedna sestřenice tehdy tátu poprosila, aby se postaral o její kamarádku, která přijela na pár dní do Prahy. Měl jí ukázat město a sehnat lístky do divadla. Marie, nenápadná blondýnka, učitelka z vesnické školy, se nemohla srovnávat s mojí matkou. Ta byla vždy elegantní, krásná a pracovala na univerzitě. Ale láska je nevyzpytatelná. Po třech dnech byl táta do Marie bláznivě zamilovaný! Ona to cítila stejně, ale věděla, že táta má manželku a dítě.
„Nevím, jak by to dopadlo, kdyby se tvoje máma naštvala, byť na to měla právo. Ona mě litovala,“ povzdechl si táta. „Řekla, že chápe mou situaci a nebude mi stát v cestě za štěstím, pokud si vyberu život s Marií. Zvážil jsem všechna pro a proti a rozhodl se, že moje místo je u rodiny.“
Máma ovšem jasně řekla tátovi, že pokud se rozhodne zůstat s rodinou, nesmí se s Marií už nikdy sejít, alespoň dokud bude naživu. Přijal její podmínky a Marie se s jeho rozhodnutím také smířila. Věděl o ní prakticky jenom to, co mu občas řekla sestřenice, která netušila, že mezi nimi něco bylo. Provdala se za mnohem staršího muže, se kterým neměli děti. Před několika lety ovdověla. A tak, když moje máma zemřela, táta si řekl, že už čekal dost.
Mlčky jsem na něj zírala, otřesená přiznáním, které změnilo můj pohled na mámu a tátu a můj život…
„Jsem si jistý, že až ji poznáš, pochopíš…“ dodal.
Táta se během několika dnů přestěhoval k Marii. Byla jsem na něj naštvaná a pár měsíců jsme spolu nemluvili. Jednoho dne mi manžel řekl, že to nemá smysl. „Je to tvůj otec! Opravdu ti vadí, že je šťastný?“ zeptal se.
„Nevím…“ odpověděla jsem upřímně.
Nakonec jsem se přemohla a setkala se s tátou i Marií. Byla tichá, nenápadná, pravý opak mé energické matky. Bylo jasné, že tátu zbožňuje. Smířila jsem se tedy s jejich vztahem. A přeji jim štěstí…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
