Jonáš a já jsme byli kamarádi už od střední školy. Trávili jsme spolu spoustu času, dívali se na filmy, sportovali a mluvili o všem možném. Nikdy mě nenapadlo vidět v Jonášovi víc než kamaráda. Pak se to změnilo. Uvědomila jsem si, že náš vztah nebyl založený jenom na přátelství…
Nový vztah mi otevřel oči
S Mojmírem to začalo celkem klasicky. Potkali jsme se na akci našich společných přátel a pak jsme se začali vídat častěji. Byl milý, zábavný a pečoval o mě. Chodili jsme na procházky a večeře do útulných restaurací.
S každým dalším setkáním jsem však cítila, že něco není v pořádku. Všechno by mělo být skvělé, ale moje myšlenky neustále směřovaly k Jonášovi. Každá vzpomínka na chvíle s ním, každý zážitek… to všechno jsem viděla v jiném světle.
Mojmír byl dobrý chlap, ale necítila jsem, že je to ten pravý. Myslela jsem na Jonáše a na to, jak mi rozuměl beze slov, jak mě uměl rozesmát a jak jsem se s ním cítila fajn.
„Jak to jde s Mojmírem?“ zeptala se mě jednoho dne moje kamarádka Nella.
„Fajn,“ odpověděla jsem vyhýbavě. „Je milý, starostlivý… ale…“
Nella na mě vrhla podezřívavý pohled. „Ale co?“
Vzdychla jsem a snažila se najít správná slova. „Všechno je s ním v pořádku, ale stále častěji myslím na Jonáše. S ním to vždycky bylo… jiné,“ řekla jsem a mě samotnou to překvapilo…
Jsem do něj zamilovaná?
Od toho rozhovoru s Nellou jsem měla v hlavě ještě větší zmatek. Všechny ty společné chvíle s Jonášem, které se dříve zdály samozřejmé a obyčejné, teď měly jiný nádech. Každý jeho úsměv, každý pohled, každý vtip… Bylo to něco víc než jen přátelství.
Začala jsem si všímat věci, které jsem dříve přehlížela. Jeho dotek na mém rameni, způsob, jakým se na mě díval, když jsme spolu mluvili… S Jonášem jsem cítila, že můžu být sama sebou.
S Mojmírem to bylo jiné. Každé setkání s ním bylo příjemné, ale chyběla tam ta jiskra, něco, co by mě skutečně naplňovalo. V hloubi duše jsem věděla, že Jonáš pro mě znamená víc…
Nezvládla jsem to
Cítila jsem, že se blížím k bodu, kdy budu muset učinit rozhodnutí. Na jedné straně tu byl Mojmír – dobrý a milý muž, se kterým bych mohla vytvořit stabilní vztah. Ale na druhé straně tu byl Jonáš – můj nejlepší přítel, který mi vždy rozbušil srdce. Věděla jsem, že nemohu dál žít v této nejistotě.
Setkávat se s Jonášem bylo stále těžší. Chtěla jsem mu říct, co cítím, ale rovněž jsem se bála, že tím zničím naše přátelství. Jak by to asi vzal? Ale… co když to má stejně jako já, ale bojí se mi to říct? V hlavě mi vířily stovky otázek.
„Lydie, co se s tebou v poslední době děje? Jsi nějaká jiná,“ zeptal se mě Jonáš, když jsme se jednou šli projít.
„Poslední dobou hodně přemýšlím o nás… a o tom, jak moc mi na tobě záleží,“ řekla jsem opatrně. Nedokázala jsem mu tehdy říct všechno, tak jsem to nějak zamluvila. Já vím, promarnila jsem příležitost, ale prostě jsem zpanikařila.
Věděla jsem, že se blížím k okamžiku, kdy budu muset Jonášovi říct o svých citech. Hrozilo, že tím zničím naše přátelství, ale pokud to neudělám, nikdy nezjistím, jestli by mezi námi mohlo něco být…
Vyznala jsem mu lásku
A tak jsem ukončila vztah s Mojmírem. Nemohla jsem mu dál lhát, když jsem věděla, že mé srdce patří někomu jinému. Mojmír to pochopil, ale stejně jsem v jeho očích viděla zklamání.
„Musíš to Jonášovi říct,“ naléhala Nella. „Pokud je to láska, musíš to zkusit.“
„A co když to necítí stejně? Co když přijdu o přítele?“ obávala jsem se.
„A co když to cítí stejně, ale také se bojí? Nikdy se to nedozvíš, pokud to nezkusíš…“ odpověděla Nella.
Její slova mi zněla v hlavě dlouho. Rozhodla jsem se, že to musím zkusit. Když jsme si sedli do naší oblíbené kavárny, byla jsem nervózní. Cítila jsem, že to bude jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života.
„Jonáši, musím ti něco říct,“ začala jsem nejistě. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, že to uslyší. „Myslím, že jsem se do tebe zamilovala,“ řekla jsem tiše a moje slova zůstala viset ve vzduchu.
Jonáš mlčel a já se začala obávat, že jsem udělala největší chybu mého života.
„Lydie… já…“ usmál se. „Už dlouho tě miluju. Jen jsem se bál říct ti to, abych nezničil naše přátelství…“
Pocítila jsem takovou úlevu, že to snad ani nejde popsat. Nemohla jsem uvěřit, že mé obavy byly úplně zbytečné. Naše láska, která vyrostla z přátelství, se ukázala být silnější než cokoliv jiného. Políbili jsme se a i když jsme to od té doby zopakovali snad milionkrát, na tu první pusu nikdy nezapomenu…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
