Lukáš má skvěle placené místo v jedné nadnárodní firmě. A protože jeho kamarád Jirka, kterého zná už od školních let na tom nebyl nikdy finančně dobře, platí za něj. Kdykoliv spolu vyrazí na pivko, útrata jde za Lukášem. Jenže Jirka ho nakonec pořádně překvapil…
Vyrůstal jsem v milující rodině a vždy jsem měl vše, co jsem k životu potřeboval. Doma bylo vždy něco uvařeného k jídlu, domov se blýskal čistotou a rodiče se na sebe usmívali. Když jsem chtěl zaplatit kurz angličtiny v Anglii, rodiče mi ho dopřáli.
Když jsem žil s rodiči, bral jsem jako samozřejmost, že máme takový životní standard. Vůbec jsem nevnímal, že mamka s taťkou občas chodili na brigádu a po práci dřeli doma či na zahradě. Odpočívali jen večer. Na rozdíl ode mě, který jsem měl po škole volno na svoje záliby, kamarády a koníčky. Když jsem se vrátil pozdě v noci ze zábavy, rodiče mě druhý den nechali spát až do oběda. Zase, přišlo mi to normální. Dnes vidím, že jsem si žil jako v bavlnce a moji rodiče jsou skvělí lidé. Při výchově evidentně nechtěli opakovat chyby, které zažili ve svém mládí.
Můj kamarád Jirka takové štěstí neměl. Jeho rodiče pracovali v gastronomii a věčně nebyli doma. Když jsem k němu přišel na návštěvu, nestačil jsem se divit. Jejich domácnost byla ušmudlaná. Koš na prádlo přetékal špinavým oblečením. Všude se povaloval nepořádek. Věci, které by moje mamka uklidila. A v kuchyni byla taková hromada neumytého nádobí, že nebyl vidět dřez. Bylo to moc už i na mě, pubertálního kluka.
Jirkovi rodiče se nestarali, jak prospívá ve škole. Zda mu mohou pomoci a nějak mu pomoci zlepšit prospěch. A tak Jirka prolézal se čtyřkami. Po základní škole se vyučil jako zedník. Já vystudoval gymnázium, poté jsem jel rok na výměnný pobyt do Ameriky a před pár lety jsem dokončil vysokou školu. A to vše za velké podpory rodičů. Nejen finanční, ale i psychické. Pomáhali mi se vším. Jirka v osmnácti skončil učňák a musel jít pracovat. Protloukal se všelijak. Chvíli dělal zedníka, taxikáře, rozvážel jídlo nebo balíky.
Dokonce byl Jirka i několikrát nezaměstnaný a skončil na podpoře. Kdykoliv jsem byl na pár dní doma u rodičů, zašli jsme s Jirkou na pivko. Pokaždé, i když jsem studoval, jsem pivko platil. Když jsem poslouchal Jirkovy historky ze života, bylo mi ho líto. Neustále ho v životě provázelo nepochopení v zaměstnání nebo smůla. A tak jsem za něj roky platil pivo a někdy i jídlo. Jenže to skončilo v okamžiku, kdy se na poslední schůzku Jirka přiřítil s novým fotoaparátem, jehož hodnota byla vyšší než sto tisíc.
„Teda, Jirko, to je mašina. To máš nějakou super práci? Povídej, jsem jedno velké ucho,“ pobídl jsem kamaráda. Jirka se kroutil a vypadlo z něj, že na foťák pár let šetřil. Že je zase na pracáku a má se špatně. Ale foťákem si prý udělal radost. A doufá, že přetrhne sérii smůly, která ho provází. Prý ho neprávem vyhodili z práce. Šéf neocenil jeho intelekt a chtěl po něm činnosti, na které on nemá žaludek. Blíže to nespecifikoval. Na konci setkání jsem jako vždy zaplatil pivo za oba a popřál Jirkovi lepší zítřky. Já pracoval v nadnárodní firmě a byl jsem velmi dobře placený.
Po cestě z restaurace mě zastavil známý a dali jsme se do řeči. Přišlo slovo i na Jirku a já se dozvěděl, že Jirka je flákač a lidový vypravěč. Všem nabulíkuje to, co je vhodné, aby slyšeli. Živí se prý všelijak, převážně někde něco přeprodává. A jedná se o podivné kšefty. Prý si Jirka nedávno koupil staršího bavoráka a na nedávné zábavě platil panáky celému stolu. Stál jsem tam jako solný sloup. Došlo mi, že kamaráda z dětství vůbec neznám a evidentně mě vodí za nos. Přislíbil jsem si, že dnešní útrata za oba placená mnou byla ta poslední.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
