Pocházím z malého města na jihu Čech. Celý život jsem trávil jen s mámou. Netuším, kam se poděl táta, opustil nás, když mi byly čtyři. Máma si už žádného jiného chlapa nenašla, veškerou pozornost věnovala jen mně.
Máma mě zahrnovala péčí
Jako dítěti mi nevadilo, že o mě máma tak pečuje. Ve škole jsem měl vždy nejlepší svačiny, máma mi každý den upekla i něco sladkého. Ale ke konci střední školy, když jsem začal dojíždět autobusem do Brna, mě její přehnaná péče rozčilovala. Nepřipustila, abych po škole šel s kamarády do parku, do kina nebo se jen tak potloukal po městě.
Když jsem odmaturoval, rozhodl jsem se odejít na univerzitu do Prahy. Mamka byla zdrcená, ale já prostě chtěl být co nejdál od ní. To jsem jí samozřejmě neřekl, místo toho jsem jí popisoval svou zářnou budoucnost a dobře placené zaměstnání. Nakonec se s tím nějak smířila.
Podařilo se mi získat místo na koleji. Teoreticky to měla být vstupenka ke svobodě, ale v mém případě to tak úplně nefungovalo. Mamku trápilo, že studuju tak daleko. Každý den mi volala hned několikrát a vyptávala se na všechno možné. Když začaly přicházet balíky se zavařeninami, uvědomil jsem si, že to zašlo příliš daleko.
Kamarádi z koleje to považovali za velkou zábavu, zatímco já byl stále víc frustrovaný. Nedokázal jsem mamce říct, aby přestala, protože jsem měl strach, že jí tím ublížím. Měl jsem ji moc rád, i když byla někdy až příliš starostlivá.
Musím si s ní promluvit
Ke konci prvního ročníku jsem poznal Kláru a rychle jsme se dali dohromady. Když jsme spolu chodili delší dobu, rozhodl se jí svěřit se svým „problémem“.
„Už mám dost těch neustálých telefonátů od mámy,“ postěžoval jsem si. „Včera mi volala čtyřikrát.“
„Zkus jí to říct jemně,“ navrhla Klára. „Vždyť to dělá z lásky…“
„Vím, že to myslí dobře, ale už jsem z toho na prášky. Nemůžu se soustředit na učení. A půlka koleje se mi směje. Dokonce mi dali přezdívku pan Sklenička. Jak jí mám říct, aby přestala?“
„Řekni jí, jak se cítíš. Možná si neuvědomuje, jak moc tě to dusí…“
Přemýšlel jsem o tom všem. Máma mi neustále volala a ptala se, jestli mám co jíst, jestli se učím a tak dále. Alespoň jednou týdně mi přišel balík plný domácího jídla. Jednou mi dokonce po strejdovi poslala krabici plnou řízků. Už toho bylo opravdu moc.
Rozhodl jsem se, že si s ní musím vážně promluvit. Ale jak na to? Po několika dnech jsem to měl naplánované – začnu poděkováním a pak jí jemně naznačím, že potřebuji víc prostoru. Nebudu se zlobit ani jí nic vyčítat. Ale už je načase se osvobodit od její přehnané péče.
Máma mě vůbec nepochopila
Druhý den ráno jsem se probudil plný odhodlání. A abych si to nerozmyslel, rozhodl jsem se zavolat jí hned. Zhluboka jsem se nadechl a vytočil její číslo.
„Zlatíčko! Jak se máš? Dostal jsi balík?“ máma měla hlas plný nadšení a péče.
„Ano, dostal, děkuju. Ale mami, nemusíš mi posílat tolik jídla. Opravdu si toho vážím, ale už je to trochu moc…“ snažil jsem se dostat k tomu, co mě trápí.
„Lukášku, musíš jíst domácí stravu! Nechci, abys žil jen na fast foodech…“
„Rozumím, mami, ale jsem už dospělý. Rád bych zkusil postarat se o sebe sám.“
„Chci, aby ses měl dobře. Mám o tebe strach…“ vysvětlovala mi máma. Tušil jsem, že rozhovor nejde tak, jak jsem chtěl. Nechápala, o co mi šlo. Po téhle konverzaci jsem se necítil moc dobře. Tu noc jsem nemohl usnout, protože jsem se bál, že se máma urazila…
Pozval jsem ji na návštěvu
Další den mi máma zavolala jen jednou. Ale už za dva dny přišel další balík s jídlem. Myslel jsem, že se z toho zblázním.
„Je normální, že se o tebe máma bojí. Možná byste si měli promluvit osobně,“ navrhla Klára.
„To je skvělý nápad! Pozvu ji do Prahy, ať uvidí, že se mi nežije špatně. Třeba mě pak pochopí lépe,“ odpověděl jsem a pustil se do plánování.
Máma se na návštěvu Prahy těšila. Přesto jsem byl nervózní. Tahle návštěva rozhodne o budoucnosti našeho vztahu a mém klidu.
Zařídil jsem jí nocleh u kamarádů z ročníku, kteří si společně pronajímali byt a měli volný pokoj. Zašli jsme na oběd do jídelny nedaleko koleje, kde vaří chutná jídla. Máma vypadala spokojeně a pochvalovala si nabídku.
„Mami… vážím si, co pro mě děláš. Vím, že mě máš ráda, ale potřebuju víc prostoru. Jsem už dospělý. Chci se naučit být samostatný, dělat vlastní rozhodnutí. I když někdy třeba udělám chybu…“ vysvětloval jsem opatrně.
„Vím, že jsi dospělý… Ale pro mě je těžké pustit tě do světa. Vždycky jsi byl můj malý kluk. Bojím se, že zůstanu sama…“ pronesla tiše.
„Nikdy nebudeš sama, věř mi. Ale prosím, dej mi šanci ukázat, že se o sebe dokážu postarat. Vždycky budu vděčný za všechno, co pro mě děláš, ale chci se taky naučit, jak si poradit sám…“
Máma se změnila
Na několik minut se odmlčela. Bylo na ní vidět, že přemýšlí. Jednou nebo dvakrát jsem měl pocit, že se rozbrečí, ale k tomu nedošlo.
„Promiň, jestli jsem tě dusila,“ pronesla po chvíli. „Jen jsem tě chtěla chránit. Slibuju, že se pokusím změnit…“ řekla smutně.
Poprvé jsem měl pocit, že máma skutečně pochopila mé potřeby. Ještě dlouho jsme si povídali, a když odjížděla, objala mě.
Večer jsem Kláře vylíčil, jak to s mámou probíhalo.
„Řekl jsem jí všechno, co mě tížilo. Byla smutná, ale myslím, že to pochopila.“
„Vidíš? Stačilo být upřímný,“ usmála se.
Od té doby mi máma už neposílá balíky s jídlem. Přestala mi taky volat každý den, zato teď občas volám já jí. O letních prázdninách jsme spolu strávili dva měsíce a moc jsem si to užil. Myslím, že náš vztah je na dobré cestě…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
