Ludmila vždy obdivovala kamarádku Lenku. Záviděla jí, že zraje jako víno. Pak ale kamarádku potkala na klinice plastické chirurgie a došlo jí, že celou dobu si na přirozenost jen hrála.
Lenku (52) jsem považovala za
dítě štěstěny. Věkem byla snad ještě krásnější, jako by se
jí stárnutí snad ani netýkalo. Chlubila se, že má dobré geny a
maká na sobě. Ve snaze docílit nějakých vylepšení jsem
vyrazila na kliniku plastické chirurgie, kde jsem potkala právě
Lenku. Chovala se tam jako doma.
Záviděla jsem kamarádce kvalitní geny
Znám se s Lenkou zhruba
patnáct let. Netušila jsem, jak to dělá, ale vždycky vypadala
perfektně. Faktem je, že o sebe hodně pečuje a má ukázkový životní styl. Spoustu pohybu, spánku a zdravé jídlo. Řekla
bych, že se jako bezdětná neměla důvod v životě příliš
stresovat. Má pohodové manželství i fajn práci, zdravou rodinu,
zkrátka je „vysmátá“.
To mně život nějakou tu
vrásku na čele uštědřil a začínala jsem si vedle kamarádky připadat stará. Nadávala jsem si, že nejsem schopna se
donutit k obličejové józe, návštěvě kosmetičky anebo většímu
přísunu vody. Jak jsem stárla, Lenka vedle mě skoro mládla a
tajně jsem jí to záviděla. Začala jsem dokonce uvažovat, že si
zajdu na nějakou kosmetickou úpravu.
Přemýšlela jsem o něčem
méně invazivním, co by mi vytáhlo obličej, případně bych si
nechala odsát nějaký tuk, ale příliš jsem se bála bolesti.
Nicméně jsem se objednala na konzultaci, tím nic
nezkazím. V čekárně jsem sledovala všechny ty ženy, které
vypadaly sebevědomě a nebyly na podobné klinice poprvé. Pak jsem
zahlédla Lenku, která zrovna vyšla z ordinace a podávala si ruku
s mladým lékařem.
Kamarádka byla na klinice jako doma
Za
věšákem s kabáty mě nemohla vidět, jen jsem doufala, že v tu
chvíli nikdo nezavolá moje jméno. Sledovala jsem počínání kamarádky, která se vesele vybavovala se slečnou na
recepci. Ta se s ní loučila se slovy: „Tak zase za půl roku!“ Byla jsem v šoku a vjela do mě zlost.
Kamarádka
na mě hraje celou dobu habaďůru, kdo ví, jak jí příroda
nedopřává. Přitom si chodí pravidelně na úpravy. Kdyby se k
nim přiznala, nikdy bych jí to nevyčítala. Tohle mi ale připadalo
jako zrada. I já se dostala k tomu mladému lékaři do ordinace a
zkusila jsem se ho na Lenku nenápadně zeptat. „Ta paní přede mnou, asi v mém věku, vypadala perfektně. Takhle bych si to představovala,“ nadhodila jsem a on se chytil.
„To jsou roky práce, po malých krůčcích se dá vylepšovat stále. Nic se nesmí přehnat a vypadá to pak naprosto přirozeně. V tomto případě se ale dostáváme k vyšším částkám, než jsou vaše představy,“ vysvětlil mi, že klasickým botoxem bych ničeho podobného
nedosáhla a vyjmenoval mi seznam úprav, které Lenka absolvovala.
Do kamarádky jsem si pořádně rýpla
Jelikož
šlo o invazivní zákroky, snažila jsem se vybavit si, kdy na nich Lenka mohla být. Vzpomněla jsem si, že měla nejednu delší
dovolenou nebo pobyt v lázních. To muselo být ono! Anebo
když si nechávala spravit čelist kvůli ustupujícím dásním a
místo toho měla modřiny jako po liftingu obličeje.
Jsem
na kamarádku naštvaná, nadále se chová, jako by byla mladice od
přírody. Já už ji ale nehodlám chválit, nebudu jí pro
legraci. „Vypadáš poslední dobou nějak jinak. Jako bys to nebyla ty,“ řekla jsem
jednou a prohlížela si její obličej. Lenku to značně
znervóznělo. Ještě jsem si rýpla, nemohla jsem si pomoci.
„Neleze na tebe něco? Doma všechno v pořádku? Máš takový zvláštní výraz, jako by tě něco bolelo nebo trápilo.“ Vychutnávala jsem
si její zmatení. Já si úpravy nakonec rozmyslela, nemám
zapotřebí si na něco hrát.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
