Partneři by si měli věřit, což Líza udělala, ale její partner za jejími zády porušoval jejich dohodu a jejich zásady. Co má Líza dělat teď?
Když jsem se před pěti lety rozhodla přejít na veganství, věděla jsem, že to nebude lehké. Moje okolí to nejprve nechápalo, později s respektem přijalo a nakonec mi i můj muž přestal pokládat nevhodné otázky o bílkovinách. Věděl, že pro mě nejde jen o stravu, ale o hodnoty – o respekt k životu, k přírodě, k sobě samé.
Když jsem otěhotněla, bylo pro mě naprosto přirozené, že své dítě budu vychovávat stejně. Nikdy mě nenapadlo, že by s tím mohl mít problém. První dva roky šlo všechno hladce. Syn prospíval, měl energii a zdraví, které by mu mohly jiné děti závidět. S manželem jsme se sice občas chytli kvůli malichernostem, ale to jsou běžné spory mezi rodiči. Nikdy jsem si ani nepomyslela, že by mezi námi mohlo být něco závažnějšího, něco pod povrchem, co mi unikalo.
Bylo to jedno odpoledne, když jsem uklízela kuchyň. Narazila jsem na papírovou krabici, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Nepochybně od rychlého občerstvení. Nejdřív jsem si myslela, že ji tam manžel jen zapomněl, že si dal oběd cestou z práce, jak to občas dělával, když měl hodně schůzek. Ale pak jsem si všimla něčeho podivného. Krabice byla pootevřená a uvnitř jsem našla kousek masa. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč by ho nechal v naší lednici.
Něco se mi ale nezdálo. Moje podezření rostlo, a tak jsem začala být pozornější. Nenápadně jsem sledovala, co manžel se synem dělá, když spolu tráví čas. Nejvíc mě překvapilo, že si čím dál častěji bral syna ven sám – na výlety do parku, do kina nebo jen tak na nákup. A vždycky se vraceli spokojení. Věděla jsem, že je skvělý otec, ale něco mi říkalo, že tohle není jen o čase, který tráví s dítětem.
Jednou odpoledne, když jsem ukládala prádlo do skříně, zvedla jsem se a zahlédla je venku. Byli u auta, ale nevšimli si mě. Manžel podával synovi pytlík, který jsem okamžitě poznala – obal z fastfoodu. Zmocnil se mě neklid. Začala jsem mít strach. Co se to děje? Proč se to děje?
Nevěděla jsem, jak reagovat. Bylo mi jasné, že to nemůžu ignorovat, ale potřebovala jsem důkazy. Další týden jsem syna znovu přistihla s masem. Tentokrát jedl hamburger v obývacím pokoji, když jsem se nečekaně vrátila domů dřív. Na jeho tváři nebyla stopa viny – nevěděl, že dělá něco špatného. A to mě zasáhlo. Když jsem se ho zeptala, kde ho vzal, odpověděl mi klidně a nevinně. „Táta. Byli jsme na procházce. To je odměna.“
V tu chvíli mi to všechno došlo. Nebylo to jednorázové selhání ani nedorozumění. Manžel našeho syna tajně krmil masem celou tu dobu. Nešlo o občasné klopýtnutí, ale o pravidlo, které porušoval. Zradil moje zásady, ale co bylo horší – naučil našeho syna, že dělat něco za zády jednoho rodiče je v pořádku.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
