Linda se konečně oklepala z náročného rozvodu a chtěla by ještě lásce dát šanci. O nápadníky by nouzi neměla, ale je tu ještě její sedmiletá dcera, které se to jasně nelíbí. Dělá vše proto, aby maminku přesvědčila, že nikoho dalšího k sobě nepotřebují.
S mým ex manželem jsme se snažili, aby rozvod naši dceru, co nejméně zasáhl. Ale kdo to zažil, ví, že to bez následků nejde. I když jsi Aničku tatínek pravidelně bere k sobě, je na mě o to víc závislá. A zatímco nový vztah táty bere rozumně, já nemám nárok.
Na začátku léta to byly už dva roky, co jsem se rozvedla, a cítím, že jsem připravená začít znovu. Ta rána a zklamání po nevydařeném manželství je sice pořád velká, ale já jsem takový životní optimista. A snažím se vždy ve všem špatném najít něco pozitivního. Něco, co mě zas dál posune a posílí. A tak jsem nezanevřela na všechny chlapy a lásku. Jenže každá moje snaha se s někým seznámit skončí katastrofou. Moje dcera Anička, sedmiletý uzlíček energie, je totiž rozhodnutá každého chlapa, který se ke mně přiblíží, odradit.
Naposledy jsem to zažila před dvěma měsíci, když jsem rozhodla pozvat Petra k nám na večeři. I když sám nemá děti, umí to s nimi skvěle. Je totiž trenérem dětského oddílu. Takže správný sportovec a dobrodruh, který se mi líbil od prvního okamžiku. Na ten večer se i dobře připravil. Poradila jsem mu, co má Anička ráda, aby si u ni hned šplhnul. Ale tahle lest zabrala jen na chvilku. Anička ho doslova vystrnadila z bytu. Nejdřív na něj při večeři vylila omáčku.
„Promiň, já nechtěla,“ řekla s tím nejvíc nevinným výrazem. Ale já vím, že to udělala schválně. Když se pak Petr snažil o přátelský hovor, jen odsekávala a začala mu říkat o mých zlozvycích. V domnění, že ho tím odradí. Nakonec mu na rovinu řekla, že o žádného náhradního tatínka nestojí.
S Petrem jsme si říkali, že ji musíme dát prostě jen čas. Jenže její naschvály se stupňovaly. Začala bojkovat všechny snahy o společné výlety i setkání. Všechny dárky od Petra ani neotevřela. A já ji nechtěla násilím nutit. Nakonec se také na stálo nastěhovala ke mně do ložnice, aby se tam náhodou nedostal kdokoli jiný. Vlastně se ani nedivím, že Petrovi došla trpělivost. Zavolal mi a řekl: „Jsi skvělá, Lindo, ale myslím, že tohle nemá smysl. Nemám sílu s tvojí dcerou bojovat.“
Tohle nebylo poprvé. Před ním tu byl David, a i ten po pár schůzkách utekl. „Tvoje dcera mě zjevně nenávidí,“ poznamenal při našem posledním setkání. „Jestli si někdy někoho chceš najít, měla by si s ní zajít k psychologovi, tohle není normální!” dodal k tomu celkem drsně. Samozřejmě, že mě to úplně vytočilo. Nenechám nikoho, aby ubližoval mojí holčičce. Ale později mi došlo, že možná měl pravdu a bez odborné pomoci to nezvládnu. Už si s ní vážně nevím rady a žádné domlouvání nepomáhá.
Každý večer, když Aničku ukládám ke spánku, se mi svěří: „Mami, já nechci, aby tu s námi žil někdo jiný. Chci tě mít jen pro sebe. A jednoho tatínka už mám!“ Ta její upřímnost mě bolí, protože ji miluju a chci, aby byla šťastná. Ale zároveň cítím, že bych chtěla mít také prostor pro svůj život a nový vztah. A tak se ptám sama sebe: Mám to vzdát a počkat pár let, až to lépe pochopí? Nebo mám hledat způsob, jak Aničce vysvětlit, že si zasloužím trochu štěstí i já.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
