Dovolená s malým dítětem není jen tak. Člověk musí být neustále v pozoru a sledovat každý jeho krok. Linda odvrátila pohled jen na chviličku a rodinná dovolená se málem změnila v tragédii.
Naše dovolená v Chorvatsku začala přesně tak, jak jsme si ji představovali. Slunce, pláž, modré nebe a šumění moře. Po dlouhých měsících plných práce a stresu jsme konečně mohli vypnout a užívat si klidu. Náš syn, čtyřletý Tomášek, byl nadšený každým zrnkem písku, každou vlnou a měl spoustu nových zážitků. Bylo to poprvé, co byl u moře. Běhali jsme s ním po pláži, stavěli hrady a sbírali mušle.
Každý den jsme měli rutinu – ráno na pláž, odpoledne do hotelu na oběd a odpočinek, večer procházka po promenádě. Tomášek byl neposedný a každou chvíli se rozběhl někam, kde jsme ho museli nahánět. Ale pokaždé jsme ho našli, pokaždé jsme ho zastavili. Museli jsme být pořád ve střehu, ale to zná každý rodič s malým dítětem.
Asi v polovině dovolené jsme dopoledne opět zamířili na pláž. Můj muž šel do vody, aby se trochu osvěžil, zatímco já dohlížela na Tomáška, jak si hrál u břehu. Na chvilku jsem se otočila, abych si prohlédla nějaké letáky s výlety, které nám nechali na lehátku. Chtěla jsem znovu zkontrolovat Tomáška, ale už tam nebyl. Rozhlédla jsem se, zpočátku klidně, protože jsem si byla jistá, že jen přeběhl k vedlejšímu slunečníku, ale po několika vteřinách jsem začala panikařit. Nikde nebyl, ani u vody. Když jsem se zvedla a začala ho volat, nedočkala jsme se žádné reakce.
Hledala jsem ho všude. Pláž se náhle zdála obrovská, plná lidí, rušná a chaotická. Několikrát jsem ji prošla tam a zpět, zoufale pátrala po známé tváři. Čas ubíhal a s každou minutou mi bylo hůř. Můj muž se mezitím vrátil z vody a oba jsme začali zoufale prohledávat nejen pláž, ale i okolní restaurace a stánky. Nikdo Tomáška neviděl.
Začala se mě zmocňovat panika. Co když ho někdo unesl? Co když spadl do vody? Stovky scénářů mi běžely hlavou, Jeden horší než druhý. Běželi jsme k plavčíkům, zavolali pomoc. Cítila jsem se jako ve zlém snu. Lidé kolem se na nás dívali, někteří pomáhali hledat, jiní si jen šeptali. „Musíme se rozdělit, takhle nic neprohledáme. Ty zůstaň na pláži, já se podívám do hotelu, třeba bude tam,“ naléhal můj muž. Procházela jsem mezi lehátky, volala jeho jméno a pomalu ztrácela naději.
Po nekonečných minutách, které mi připadaly jako dny, mi zazvonil telefon. Manžel mi oznámil, že Tomáška našel. Ukázalo se, že se vydal k hotelu, kde si ho všimla starší paní, která bydlela ve stejném patře. Tomášek se prý na pláži ztratil, ale místo toho, aby se bál, prostě šel tam, kde to znal. A paní ho odvedla na recepci, kde ho našel můj muž.
Ten pocit úlevy byl ohromující, ale cítila jsem obrovskou vinu. Na chvíli jsem odvrátila pozornost, a to stačilo, aby se stalo to, čeho jsem se nejvíc bála. Dovolená se změnila v připomínku, jak důležité je být neustále ve střehu, zvláště s malým dítětem. Můžu být ráda, že se nestalo nic horšího.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
