Přes sociální sítě lze navázat všelijaké kontakty. Kromě přátelských leckdy i ty pracovní či milostné, o které se povětšinou snaží muži. Avšak stejně jako v reálném životě, existují i na sítích kuriozity, o nichž by mohla mladá Lili sepsat román.
Sociální sítě mi nikdy k srdci nepřirostly. Vyrůstala
jsem bez nich, navíc v dobách, kdy vrchol techniky představoval mobil se
základním displejem a jen málokdo tušil, že foťáky v telefonech jednoho dne nahradí klasické fotoaparáty. Doba se změnila, přesto o sobě nemohu říct, že
bych byla na telefonu závislá. Naopak. Užívám si každé volné chvíle
v přírodě a profily na sítích mám založené jen proto, že je potřebuji k práci editorky v časopise.
Příliš osobních informací nezveřejňuji, přesto mám pocit,
jako bych doslova přitahovala různé podivíny. Nevím, jak to mají
jiní, ale třeba mně neustále chodí zprávy od lidí, kteří prý mají hromadu peněz a
nevědí, komu by je jednou odkázali. Podobná je i situace
s nápadníky, kteří by rádi rande, aniž vědí, jak vypadám, nebo s muži, kteří mě co chvíli obtěžují ošklivými snímky či textíky.
Spoustu lidí už jsem kvůli tomu musela zablokovat, řadu zpráv
vymazat a na profilu důrazně uvést, že jsem šťastně vdaná. „Snad dají pokoj,“ pomyslila jsem si, jenže to nezabralo. Po
jedné opravdu nechutné zprávě od kohosi jsem se tak rozčílila, že jsem trochu bezhlavě uvedla, že jsem na holky. Malá lest
kupodivu zabrala, štos otravných nápadníků se ztenčil a já měla konečně více
času na práci.
Byl klid, dokonce až podezřelý. Když jsem si na to konečně zvykla, ozvala se jakási Julie, údajná právnička. Fundovaným textem mi
nejprve pochválila práci a pak nabídla, zda bych pro ni nechtěla pracovat,
že prý otevírá novou kancelář a potřebuje zaměstnance, který by jí pomáhal přes
PC. Dost jsem váhala, ale protože finanční nabídka zněla zajímavě a nic
nenasvědčovalo podfuku, rozhodla jsem se s nezávazným setkáním v kavárně
souhlasit.
Čas i den jsme si domluvily, ale co mě zaujalo, bylo místo. Julie si totiž pro první setkání vybrala nejdražší kavárnu ve
městě. „Vypadá to, že nouzí netrpí,“
vyložil jsem si situaci po svém. Dny ubíhaly a setkání klepalo na
dveře. Julie pak den před tím psala, že vše platí. Platilo. Potkaly jsme
se a já už z dáli viděla draze oblečenou postarší ženu. Bídou fakt
netrpěla, přesto mi na ní cosi nesedělo.
Pozdravily jsme se a usedly ke stolu. Jenže pak se začaly dít věci. Když přišel číšník, Julie si ke
kávě přiobjednala zákusky, zmrzlinový pohár a vodu, zatímco já
držela korunky pod kontrolou u jediné sodovky, neboť mi bylo trapné nechat se hostit na
cizí účet.
Když nikam nevedoucí pohovor skončil, snažila se Julie, která těsně předtím snědla z objednaného jídla
i poslední drobek, nenápadně vytratit. Sbalila věci do kabelky, že prý si ještě
odskočí. Jenže vrátit už se nechtěla, přičemž plán by jí i vyšel, kdyby do ní při útěku nechtěně nevrazil mladý zamyšlený číšník, a to tak, až se jí
napůl vysypala kabelka.
Noblesní žena začala rychle ztrácet tvář a v tu chvíli jsem se „probudila“ i já, přičemž s tím, že spěchám, jsem raději běžela k baru poctivě zaplatit to, co jsem zkonzumovala – jednu sodovku.
Jak dopadla Julie, nevím, ale brzy na to jsem se dozvěděla, že podobní gastro
podvodníčci, kteří se prý pod různými záminkami nechávají druhými zvát do restaurací a kaváren, aby pak bez placení
utekli, údajně existují.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
