Až do šedesáti jsem žila sama. Měla jsem dobrý a naplňující život a byla single. A pak najednou… se vdávám!
Sestra kroutila hlavou
„Uvědomuješ si vůbec, do čeho se pouštíš? Celá léta sis pochvalovala single život, a teď, na stará kolena, tohle… To je šílenství!“ prohlásila moje sestra, která byla už dvakrát vdaná, když jsem k ní přišla s pozvánkou na svatbu.
Její slova mě vůbec neurazila, měla totiž pravdu. Bylo to šílenství! Kdyby mi někdo pár měsíců předtím řekl, že se budu vdávat, myslela bych si, že se zbláznil.
„Co ti mám říct? Potkala jsem muže, do kterého jsem se zamilovala,“ usmála jsem se.
Sestra nejdřív teatrálně rozhodila rukama, pak mě objala.
„Věřím, že víš, co děláš, a že budeš šťastná,“ řekla, ale pak zamumlala, že tohle je poslední věc, kterou by ode mě čekala. „Jestli jsi si svou volbou jistá, ráda si na téhle svatbě staroušků zatančím,“ dodala.
Zasmála jsem se, protože jsem ji dokonale chápala. Věděla jsem, že její pochybnosti nepramení z touhy plést se mi do života, ale z opravdové starosti o mě. Sama měla s manželstvím dobré i špatné zkušenosti, takže jistě věděla, že život ve dvou může být výzvou. Zvlášť pro někoho, kdo byl, jak to sama řekla, „až do stáří“ sám…
Málem jsem se vdala
Než jsem šla za sestrou, hodně jsem přemýšlela o tom, jak se můj život vyvinul. Vzpomněla jsem si na své mládí a vztahy. Už dvakrát jsem měla příležitost vdát se, ale pokaždé jsem se rozhodla jinak.
„Vsadím se, že Libuška se vdá hned po maturitě,“ zaslechla jsem jednou spolužačky, které si povídaly na chodbě.
„Možná jo, možná ne,“ prozpěvovala jsem si vesele, když jsem kolem nich procházela. Byla jsem tehdy zamilovaná do kluka z mého ročníku. Všechno začalo doučováním z matematiky, kvůli kterému Jirka chodil za mnou. Pro mě byla matematika vždy jednoduchá a fascinující. On miloval poezii a mluvil o ní tak krásně, že jsem ho mohla poslouchat celé hodiny. Brzy jsme byli nerozlučná dvojice. Oba jsme chtěli být učiteli a snili jsme o práci ve stejné škole. Ale všechno se změnilo, když jsme podávali přihlášky na vysokou školu.
„Moji rodiče trvají na pedagogické fakultě. Mohu tam dojíždět a bydlet doma,“ řekl jednoho dne Jirka.
Pedagogická fakulta, o které mluvil, byla ve vedlejším městě, které bylo vzdálené asi dvacet kilometrů. Já ale snila o studiu matematiky na jiné univerzitě, daleko od dohledu rodičů. A tak se naše cesty rozdělily. Možná, kdybych se tehdy rozhodla jinak, byli bychom spolu dodnes. Možná ano, možná ne…
Ztratila jsem i druhou šanci na sňatek
Druhou zmeškanou příležitostí byl kamarád z vysoké. Studoval jiný obor, ale potkávali jsme se v univerzitním klubu. Časem se naše rozhovory staly osobnějšími a brzy jsme dokonce uvažovali o sňatku. Až do jednoho nepříjemného incidentu.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se vystrašeně, když v noci zabouchal na dveře mého pokoje na koleji.
Ten večer jsem se do pozdních hodin učila na důležitou zkoušku, kterou jsem měla mít ráno. On to věděl, ale stejně přišel za mnou a byl totálně opilý.
„Dobře, že tu není tvoje spolubydlící,“ rozhlédl se po pokoji a svalil mě na postel.
„Nech toho, teď na to není správná chvíle,“ snažila jsem se z jeho objetí vykroutit.
Navzdory mým protestům nemínil přestat. Naštěstí se mi ho nějak podařilo odstrčit a dostat pryč. Druhý den se mi omluvil za své chování, ale mezi námi už to nebylo jako dřív. Nakonec jsme se rozešli. Kdybych to tehdy nechala být, vytvořili bychom šťastnou rodinu? Možná ano, možná ne…
Žila jsem pro své žáky
Od té doby jsem neměla žádný vážný vztah. Po studiích jsem začala učit matematiku na základní škole. Moje spolužačky z vysoké se postupně vdávaly a rodily děti. Na každoročních setkáních se mě vyptávaly, jak to mám já, ale pak s tím přestaly…
Občas vtipkovaly, že moje rodina je škola. A měly pravdu. Každou novou třídu jsem brala jako své děti. Nejenže jsem je učila matematiku, ale také jsem pro ně organizovala mimoškolní aktivity, jezdila s nimi na výlety, běhala po lese, pomáhala řešit spory mezi spolužáky a někdy i rodinné problémy.
„Jsem ráda, že vás mám. Jste pro mě jako maminka,“ řekla mi jedna z mých žaček. Věděla jsem, že doma to nemá lehké. Takových studentů jsem měla víc. Některým jsem koupila tenisky na tělocvik, jiným jsem přinesla svačinu.
Do školy jsem chodila už před sedmou hodinou ranní a až do večera mě pohlcovaly problémy mých žáků. A takto uplynulo třicet pět let mého života. Byly to dobré roky. Nikdy jsem neměla pocit, že mi něco chybí. Cítila jsem sem potřebná a naplněná. Doma mám dvě velké krabice přáníček od bývalých žáků. Posílají mi je z různých koutů světa. To o něčem svědčí…
Budu se vdávat
Před časem jsem odešla do důchodu. A hned o prvním víkendu jsem vyrazila na výlet do lesa, jak jsem to často dělala ve svém volném čase. Procházka lesem mi vždy pomohla uklidnit se a pročistit si hlavu. Ten den jsem se tak ponořila do myšlenek, že jsem nevědomky sešla z hlavní cesty a narazila na mýtinu, kterou jsem neznala. Pobíhal po ní krásný retrívr. Chvíli jsem ho pozorovala a pak ke mně přišel jeho majitel.
„Je nádherný,“ řekla jsem s úsměvem.
„Našel jsem ho nedávno, byl přivázaný u stromu,“ odpověděl. A tak začal náš rozhovor, který trval snad hodinu.
„Tak příjemně si povídáme… Nechcete se mnou zajít na oběd?“ pozval mě do své hájenky, kterou měl nedaleko. Zhluboka jsem se nadechla a… souhlasila. Zbytek odpoledne jsme strávili na terase a povídali si. Oba jsme se cítili tak příjemně a uvolněně, jako bychom se znali léta, a ne jen několik hodin.
„Moje dveře jsou pro vás vždy otevřené,“ řekl mi s úklonou Tomáš, když mě vyprovodil k zastávce autobusu.
Celé léto jsme spolu chodili po lese. Na podzim jsem zavařovala jablka z jeho zahrady. V zimě jsme pekli jablečné koláče, které oba milujeme.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se mě Tomáš jednoho dne.
Do třetice všeho dobrého, pomyslela jsem si. Svatbu jsme naplánovali téměř přesně na výročí našeho prvního setkání. Jsem si jistá, že tohle je život, který mi byl předurčen. Nejprve všechny ‚moje děti‘ a teprve pak manžel. A nejsem žádná stařenka! To rozhodně ne…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
