Libor byl své manželce oporou. Láskyplně se o ni rok staral a pomohl ji důstojně opustit tento svět po těžké nemoci. Truchlil, ale do života mu nečekaně vstoupila nová žena. Liborova tchyně si o jeho poměru dozvěděla, ztropila scénu a Libora odsoudila.
S Magdou jsme byli manželé dvacet pět let a vychovali jsme dva syny. Kluci už jsou dospělí a mají své životy. Naše manželství bylo pohodové a na všem jsme se domluvili.
„Libore, mám rakovinu prsu a metastázy všude. Lékaři mi dávají rok života“, brečela moje milovaná Magda, když mi výsledek mnoha vyšetření sdělovala. Rozbrečel jsem se taky. Toho dne jsme dlouho stáli v objetí a mlčeli. Bylo to, jako by mi někdo zarazil kudlu do srdce. Vůbec jsem to nepobíral. Jen to bolelo. A to byl začátek dlouhé cesty plné utrpení. Magda byla rozhodnutá nechat věci běžet bez chemoterapií a zbytečného prodlužování
Magda trpěla velkými bolestmi a já se snažil ze všech sil, aby trpěla co nejméně. Vyjednal jsem zdravotní sestru, která k nám jezdila domů a aplikovala injekčně Magdě silné léky na bolest. Postupem času jsem manželku nosil na toaletu, pomáhal jí s hygienou a každý večer jsme spolu leželi na gauči, objímali se a mlčeli. Magda zemřela dříve, než byla prognóza lékařů.
Za celý rok mi nikdy s ničím Magdina matka, moje tchyně, nepomohla. Na návštěvy jezdila pravidelně, ale po celou dobu seděla jako hromádka neštěstí a brečela. Vlastně ani své dceři nedokázala být oporou. Zato kluci byli stateční. Nejen, že pomáhali s tím, co bylo zrovna potřeba, ale dokázali si hodiny s maminkou povídat, držet jí za ruku a hladit. Po Magdině smrti jsem od tchyně nikdy neslyšel něco ve smyslu, že je ráda, že dcera měla poslední měsíce tu nejlepší péči. Nic, vše brala jako samozřejmost. A ignorovala, že by mohla přiložit ruku k dílu.
Synové byli ze smrti své matky zdrcení, ale žili dál svoje životy. Měli partnerky a bydleli v jiném městě. První měsíce pro mě byly strašné. Byl jsem zdrcený, psychicky unavený, rozbitý a bolavý z toho, kolik hrůz jsem viděl. Měl jsem lepší dny a více bylo těch černých. Uzavíral jsem se před okolním světem a chtěl být sám. Asi za půl roku jsem si pořídil psa a začal chodit na procházky. Ticho a pohyb v přírodě mi dělal dobře. A tam jsem potkal Lídu. Stejně starou ženu, taky venčila svého psa.
Byl to přesně rok od úmrtí Magdy. Koupil jsem květinu a šel na hřbitov. Cestou zpět jsem se stavil v kavárně na kávě. Po chvíli do kavárny dorazila i Lída a já ji pozval, aby si přisedla. Povídali jsme si a domluvili se na společné procházce. Dva měsíce jsme spolu kamarádili, povídali si a já zjistil, že se začínám měnit. Moje temno ustupovalo a uvědomil jsem si, že se těším, až zase Lídu uvidím. Trvalo další dva měsíce, než jsme si nesměle projevili city a dali letmý polibek.
A pak to vše nabralo rychlý spád. Už měsíc jezdím k Lídě domů a náš vztah už není platonický. Synům jsem o své nové přítelkyni řekl a byli nadšení: „Táto, jsme fakt moc rádi, že nejsi sám. Měli jsme o tebe strach.“ Bohužel zcela odlišná reakce přišla od tchyně, která se o mém novém vztahu od někoho dozvěděla dříve, než jsem jí to sdělil já sám osobně. Přijela ke mně domů a odsoudila mě. Prý jsem pošpinil památku její dcery. Jak jsem si mohl dovolit ani ne dva roky po její smrti najít novou ženu. A ještě při odchodu, kdy křičela, že mě škrtá ze svého života, jsem slyšel, že jí je ze mě na zvracení. Její reakce mě opravdu velice mrzí, ale Lídy se nevzdám. Mám právo jít v životě dál. A být šťastný.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
