Libora od mládí stíhá jedna pohroma za druhou, jen se oklepe z jednoho nepříjemného zážitku, už řeší jiný. Až rozhovor se starým mužem u rybníka mu změnil pohled na svět.
Normálně jsem se rozbrečel. Už jsem nemohl dál. Totální psychické vyčerpání si vybralo svou daň. Proč jenom musím mít tak složitý život?
Už od mládí se mi děly samé katastrofy. V mé přítomnosti zemřel děda na infarkt. Byl se mnou na zahradě, chytil se za hruď a spadl na zem. Na místě byl mrtvý. Potom jsem zažil šikanu ve škole, překonal jsem smrt babičky a rozvod rodičů. Jen co jsem se z toho oklepal, zemřel mi tragicky otec. Když jsem mu šel dát na hrob květiny, potkal jsem tam svou životní lásku Ivetu. I ona měla podobný osud jako já.
A tak to táhneme proti nepříznivému osudu společně. Bydlíme v dvougeneračním domě u Ivetiny matky. Opravili jsme ho, ale jen co jsme to dodělali, kroupy nám poničily nová okna. Týž rok přišel po těžkém porodu na svět náš syn, naštěstí zdravý. Jenže soužití s tchyní vidím jako komplikované a není dne, kdy by nedošlo k nějakému střetu. Tchyně má představu, že přijdu z práce, ihned se převléknu do montérek a budu plnit její příkazy. Dům je dlouhodobě zanedbaný a tchyně si myslí, že mě bude dirigovat a já budu makat jako mourovatý.
Jenže já mám syna a chceme se mu s Ivetou věnovat společně. Minulý rok jsme se vzali a nebyli bychom to my, kdyby se nám zase něco negativního nestalo. Měli jsme veselku na louce. Podle předpovědi mělo být pěkně, bez deště. V náš svatební den samozřejmě od rána pršelo. Sice jsme měli postavené svatební stany, ale značně to ovlivnilo průběh svatby. I Iveta plakala. Představovala si svůj svatební den jinak.
Před týdnem mi mamka oznámila, že je nemocná. Lékaři jí dali půl roku života. A to mě sejmulo. Sednul jsem do auta a jel. Ani nevím kam. Prostě jsem nevnímal nic, jen jsem jel. Pak jsem se zastavil, vystoupil a sednul si na hráz rybníka. Brečel jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale cítil jsem se na pokraji sil.
Najednou se u mě objevil starý prošedivělý pán. Dal se se mnou do řeči. Díval se na mě a poslouchal. Když jsem skončil, řekl mi, že sem chodí každý den. Kdysi se mu zde utopila jediná dcera. I on zažil v životě hodně bolesti. Povídal mi o své manželce, která ztrátu dcery neunesla a zbláznila se. Taky prý měl stejné stavy jako já a zachránil ho jeho děda.
Předal mu životní moudro, které on teď řekne mě: „Víš, chlapče, život někdy bolí, ale věkem poznáš, že každý den je dar. Život je neskutečně krátký. Jsme tu jen na návštěvě. Mihneme se tady. Bez zla bychom nepoznali dobro. Bez tmy nepoznáme světlo. A někoho nezdary posílí a někoho zničí. Někdo se ze svých chyb poučí, někdo ne. Tak to prostě je. A smrt dává životu smysl. Tak to tak ber a vezmi si od života to nejvíc, co nabízí. Všechno. Dobré i zlé.“
Poplácal mě po zádech a nakázal mi, ať jedu za synem a manželkou. Usmál se na mě a šel domů. Já sedl do auta a zadal do navigace adresu svého bydliště. Ten starý muž mi změnil život. Začal jsem se na všechny překážky dívat jako na výzvy, které mě něčemu učí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
