Lenka si při odchodu do důchodu koupila pejska, kterého milovala. Jednoho dne se ale přiřítil velký pes a zakousl se do jejího maličkého čtyřnohého kamaráda. Zabil ho. Lence se zhroutil svět.
Celý život jsem toužila mít psa. Maličkého, domácího mazlíčka, kterého bych rozmazlovala. Ale měla jsem časově náročnou práci, a tak jsem se těšila na dobu, až budu v důchodu a splním si svůj sen.
Do důchodu jsem odcházela v necelých šedesáti čtyřech letech. Hned na jaře jsem si koupila za třicet tisíc korun čistokrevnou fenku. Dala jsem jí jméno Elinka. Byla sněhově bílá, vešla se mi do ruky a koukala na mě nádhernýma černýma očima. Okamžitě jsem ji milovala. Byla moje všechno. Chlupatý uzlíček plný lásky.
Spinkala se mnou v posteli, chodily jsme spolu čtyřikrát denně na procházky a dostávala to nejlepší jídlo. S nadsázkou mohu říct, že jsem jí opravdu dopřála. Když jsem si chtěla něco koupit pro sebe, váhala jsem. Ale pro Elinku nikdy. Konečně jsem měla parťáka na výlety. Samotné se mi nechtělo, ale s pejskem to byla jiná. Vždy jsem naplánovala cestu vlakem do okolních měst nebo turistických míst a tam jsme strávily den.
Elinka byla moje všechno. Byla jsem na ní závislá. Nikoho jsem neměla. Manžel mi zemřel před několika lety a dcera se odstěhovala na jiný kontinent. S dcerou jsme sice byly každý den pár minut v kontaktu přes internet, ale jinak jsem byla sama. Nestěžuji si, jsem ráda, že dcera žije spokojený život. Jen chci zdůraznit, jak moc pro mě byla Elinka důležitá.
Každé ráno jsem s Elinkou chodila okolo paneláku a v přilehlých ulicích. Byl zimní mrazivý den, Elince jsem oblékla zimní kabátek a vyrazily jsme jako obvykle ven. Najednou se zezadu přiřítil velký pes a zakousl se do Elinky. Její bolestný řev mi bude znít v uších do smrti. Kopala jsem do psa, ale ten jako by snad ani bolest necítil. Pes divoce házel hlavou a pak Elinku pustil. Byla mrtvá. Její krev se vsakovala do sněhu.
Křičela jsem o pomoc a plakala. Vše se událo během několika minut. Nebyla jsem schopná cokoliv udělat. Třásla jsem se po celém těle. Přiběhli mi na pomoc nějací lidé. Cizí pes pobíhal okolo nás a najednou se přiřítil majitel psa. „Omlouvá se. Pes se mi utrhl z vodítka,“ chytal se za hlavu. „Je mi to moc líto a samozřejmě škodu zaplatím.“ Apaticky jsem seděla na zemi s Elinkou v náručí.
Vůbec nemohl tušit, kolik pro mě Elinka znamenala. Byla moje psí dceruška. Moje společnice, kamarádka a trávily jsme spolu veškerý čas. Majitel velkého psa mi poslal peníze na účet, co ho kontaktovala moje dcera a vše s ním vyřídila. To jsem ocenila, nicméně moje ztráta nešla vyčíslit penězi. Nevím, jak dlouho se z této tragédie budu dávat dohromady. Zatím jen brečím, vzpomínám a nevím, jak jít dál.
Teď sedím v prázdném bytě a musím se přemlouvat, abych si došla alespoň nakoupit. Nejdříve musím přežít smrt Elinky, kterou jsem pochoval na psím hřbitově. A pak budu přemýšlet, zda si pořídím nového pejska. Ale vzhledem k mému věku už to bude risk. Jenže si neumím představit, že bych už navždy byla sama.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
