Lada se na chalupě
zamilovala do souseda a on do ní. On je místní, ona z města. Chtěla by
jejich vztah posunout dál, avšak Jiří se drží zpátky, nemůže se přenést přes její
vzdělání a rozhled.
Zato, že jsem se
nezbláznila z nečekaného odchodu manžela, který žil roky dvojí život
s mnohem mladší ženou, vděčím mé chaloupce. Malému vesnickému stavení,
které jsem zdědila po mamince. To stavení roky chátralo, čekalo na svůj čas.
Ten nastal během rozvodu. Na venkov jsem
začala utíkat pro energii a sílu do dalších dní. A pak tu byl také soused Jirka,
místní zemědělec.
Vždy, když jsem v
pátek přijížděla, kutil obvykle cosi okolo svého domu. Nejprve jsme se jen
zdravili, po čase povídali přes plot. Pak mi začal radit s některými
pracemi, a nakonec i pomáhat. Opravil mi plot, okenice, pořezal staré stromy a
mnoho dalších věcí – přes mé protesty vše za symbolickou cenu.
Časem se náš
sousedský vztah změnil na přátelský a trávili jsme spolu nejen „pracovní“ čas.
Zašli jsme na pivo, občas grilovali, no a jednou večer se grilování protáhlo a
já u Jirky přespala… Zdálo se, že se mezi námi rodí báječný partnerský vztah.
I přes souznění a oboustranný zájem jsem však cítila, že se drží zpátky.
Během jednoho
hezkého večera jsem využila otevřené atmosféry a na rovinu se ho zeptala: „Jirko, co nás vlastně drží od toho, abychom byli spolu, abychom byli víc než kamarádi s bonusem?“ Odpověď mě zaskočila. „Ty jsi z města, máš dvě vysoké a já jsem chlap od krav a traktoru. Nepatřím do tvého světa!“
Byla jsem
překvapená. Nikdy mě nenapadlo, že by toto mohl vnímat jako problém. „Ale to přece není důležité! To, co máme mezi sebou, není o vzdělání, ale o tom, jak se cítíme.“ Snažila jsem se ho přesvědčit. On se na mě jen smutně
usmál. „Já vím, že ti na tom nezáleží, ale já mám pocit, že tě nedokážu dost dobře doplnit. Jsi vzdělaná, máš rozhled, cestovala jsi, a já se občas vedle tebe cítím jako vesnický balík.“
Ten večer jsme si o tom ještě dlouho
povídali. Snažila jsem se mu vysvětlit, že pro mě vzdělání není to, co určuje,
jak se k sobě dva lidé hodí. Ale cítila jsem, že to nebude vůbec tak
jednoduché.
Doma v Praze jsem
o tom hodně přemýšlela. Chtěla jsem vztah dál rozvíjet. Jirka pro mě byl prostě
chlap s velkým „CH“. Už jsem si vedle sebe nedokázala představit někoho
jiného. Mohla jsem se na něj absolutně spolehnout a cítila se s ním v
bezpečí. Rozhodla jsem se, že to nevzdám!
Další víkend jsem
šla rovnou k věci. „Jirko, je mi jedno, jestli jsi tesař nebo profesor. Záleží mi na tobě, jsi nejlepší chlap, kterého jsem kdy potkala,“ řekla jsem.
Chvíli tiše stál, pak mě objal a šeptl: „Laděnko, dej mi prostě čas. Není to o tobě. Musím si to všechno v hlavě srovnat.“ Moc doufám a moc si přeji,
aby pochopil a asi i uvěřil, že pro mě není jen víkendové povyražením, které si
rozmazluji kvůli zlatým ručičkám, ale chlap, kterého miluji kvůli zlatému
srdci!
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
