Klára pochází z rodiny, která měla odnepaměti sklon k nadváze, přesto ve svých téměř 50 letech váží necelých 50 kilo. Jak? Drastická dieta za tím nestojí.
Aby bylo hned v úvodu jasno, nejsem člověk, který by měl
fobii z prostorově výrazných lidí a chtěl je kritizovat. Už rodina, ze
které pocházím, vesměs objemnější je a stejná je i moje nejlepší kamarádka. Přesto si myslím, že v řadě případů je přibývání na
váze zbytečné a nemuselo by existovat. Stačí jen mít v hlavě srovnané
priority.
Už jako malá jsem slýchala o všelijakých drastických dietách,
kdy se jí jen zelenina nebo maso a člověk je pak tak unavený, že
dříve či později dospěje k jojo efektu. Drsnou dietu držely mé tety,
máma a vlastně i babičky. Třeba teta z otcovy strany řešila linii tím, že
za den snědla jediný chlebíček z kantýny.
Babička zase vydržela
několik měsíců jen na mase. Jako malé mi tyhle nápady moc neříkaly, ale když
jsem se začala kamarádit s Janou, která měla přes 80 kg už v pubertě
a prsa šestky, došlo mi, jaký představuje tělnatost problém. Můžete si sebevíce
říkat, že i prostorově výrazné ženy jsou krásné, ale jejich kostra trpí. Jana
totiž užívala už v osmnácti silné léky na bolest, protože jí obří prsy bortily páteř a čas od času se jí i špatně dýchalo. Zhubnout se sice snažila,
ale v jejím konkrétním případě byl problém genetický.
Já se naopak rozhodla problémům předejít, neztloustnout. A mohu říct, že se mi to daří dodnes. V necelých padesáti mám postavu
stejnou jako na střední. Přesto nejsem kost a kůže a
předpoklady pro větší váhu byste na mém těle našli. Jen se je snažím nedráždit
– netloustnout.
Na věc jsem se rozhodla jít přes psychologii a peníze. Takže jím
všechno, ale jen ve velmi omezeném množství. Například večeře se skládá z vajíčka natvrdo, dvou až tří plátků šunky a tří
chipsových lupínků. Chuť na nezdravé tím zaženu, ale zároveň toho sním mnohem méně než při klasické večeři.
Snídani buď vynechávám úplně anebo si dělám
míchaná vajíčka bez příloh. Jediné jídlo, které bývá větší, je oběd, ale i tam
s kvantitou šetřím. V praxi to znamená, že např. jeden balíček salámu mi
vystačí na týden, sáček želatinových bonbonů i na měsíc.
Kalorie jsou utlumené, chuť zažehnaná a úsporná konzumace se
pozitivně odrazí i na ušetřených penězích, protože za jídlo utratím daleko
méně než lidé, držící snídaně, obědy, večeře. A co s úspory dělám? Právě
to je součást další motivace. Za zbylé peníze si pořizuji krásné věci na
sebe, které mi dělají radost už jen tím, že je obléknu a dobře na mně vypadají.
A kdyby snad chuť na něco většího převládala? Takřka
vždy řeším podobná dilemata psychologií. Mám se ráda a ztloustnout rozhodně nechci. Proto si říkám: „Je opravdu nutné dát přednost prchavému uspokojení z pojídání dortu a pak se dalšího půl roku trápit s kily na víc?“ Vždy si odpovím, že není. Ono jeden dort nic neznamená. Jenže když si tohle řeknete každý den, při sklonu
k tloustnutí brzy neprojdete dveřmi.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
