Klára se zamilovala a doufala, že idylka bude panovat i potom, co se k ní Michal nastěhuje. Jenže místo toho se Klára dívala, jak se její hnízdečko mění. Vše bylo vzhůru nohama a Klára musela zasáhnout.
Když mi před rokem umřela babička, hodně jsem to obrečela. Byla to moje spřízněná duše. Ráda jsem za ní chodila. U ní jediné jsem tak nějak dokázala vypnout a načerpat zas nějaká ta životní moudra. Když mi pak naši oznámili, že babička svůj byt na mě přepsala, žádnou radost jsem neměla.
Sice už jsem dlouho toužila se od našich odpoutat, ale takhle jsem si to přeci jen nepředstavovala. Jenže brzy jsem přišla na to, že se mi nechce někde platit předražený podnájem ani se upsat bance do šedesáti. Byt byl v původním stavu, a tak jsem se rozhodla pro kompletní rekonstrukci. Všechny moje naspořené peníze se tak rázem rozfofrovaly. Ale nakonec jsem byla opravdu spokojená. Byteček byl podle mých představ a moje nové hnízdečko jsem si náramně užívala.
Pak jsem ale poznala Michala. Byl to kamarádky kolega. Hned jsme si padli do oka. Imponoval mě svým všeobecným rozhledem a taky smyslem pro humor. Netrvalo dlouho a oba jsme v tom lítali až po uši. Občas jsme se odněkud vraceli pozdě večer, takže jsem Michalovi nabídla, jestli nechce u mě přespat. Postupně jeho návštěvy byly častější a častější. Nejdřív u mě měl kartáček a ručník. Po měsíci skoro už všechny osobní věci. Samozřejmě jsem si užívala každičký chvilky, co jsme byli spolu. Ještě nikdy jsem s žádným chlapem nebydlela, tudíž mi to přišlo vzrušující. A co může být krásnějšího než probouzet se vedle milované osoby.
Jenže. Když se ke mně nadobro nastěhoval, necítila jsem se najednou šťastná. Můj dvoupokojový byteček mi najednou připadal miniaturní a vadilo mi, že jsem neměla ani koutek, kam bych si mohla aspoň na chvíli zalézt. Michal postupně nabourával moje vybudované hnízdečko a já to těžce nesla. Začalo to tím, že bez mého dovolení vyhodil staré lampičky po babičce, které jsem měla ráda. Místo toho mi jako překvapení koupil nové, moderní, které se rozsvítí pouhým dotykem. Když jsem je rozbalila, nechápal proč se vůbec neraduju. Měla jsem slzy na krajíčku.
Pokračovalo to dohadováním se nad jeho šíleným křeslem, které přitáhl a já tvrdila, že se do bytu vůbec nehodí. Nechtěla jsem si ho rozhádat, a tak jsem nakonec ustoupila. Stejně i v případě jeho ohavného počítačového stolu s hromadou krámů, bez kterého by prý nemohl žít.
Největší šok ale přišel, když jsem se vrátila z víkendu od rodičů. Doma mě čekal nově vymalovaný a přestěhovaný obývák. Stála jsem tam jak opařená a nezmohla se na nic. Tak moc jsem byla pyšná, jak jsem dokázala vše sladit do mé oblíbené hnědobéžové. A on mi klidně přetřel stěny na modrou!
Při jeho slovech: “Miláčku, tobě se to nelíbí? Potřebovalo to tu přeci oživit! A víš, kolik mi to dalo práce!“ jsem už vybuchla. Už jsem se nemohla koukat dál na to, jak vše, co jsem si vytvořila se mi najednou mění před očima. Poprvé jsme se hrozně chytli. Michal si nakonec sbalil pár věcí a se slovy, že nebude s nikým, kdo si ho neváží prásknul dveřmi.
A teď sedím v bytě zase o samotě a je mi divně. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Ale, prostě jsem se nedokázala přetvařovat. A přemýšlím, zda je to jen jeho chyba, že se mnou spoustu věcí nekonzultoval. Nebo nejsem zkrátka na společné bydlení připravená. A budu mít problém vyjít s kýmkoli, kdo mi bude chtít narušit “můj domov.”
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
