Snad i proto máme tendenci vyplňovat prostor „klábosením“ – náhodně vznesenými otázkami a komentáři. Jenže co když ledabyle vypuštěná slova mohou způsobovat bolest i frustraci? A co když si skrze ně někteří léčí své strachy a mindráky?

VIDEO: Jak pohotově reagovat? Podívejte se na video.

To, že pokud se tak stane, budu mít dítě v pozdějším věku, jsem věděla dlouho. Má volba totiž padla na mužský obor, ze kterého ženy s otěhotněním mizely. Proto jsem se rozhodla si vybudovat postavení a až pak se případně stát rodičem – nechtěla jsem potomkovi jednou říkat, jak jsem se kvůli němu vzdala své cesty. O tyhle myšlenky mi nepřišlo vhodné se dělit s kýmkoliv jiným než se svým manželem. Nestála jsem o komentáře, i tak se mi jich ale dostalo a dostává vrchovatě.

Na svatbě mi některé ženy s úsměvem přály, abych se už přestala trápit s uplatněním a brzy otěhotněla. Později jsem slyšela jednu ze svých známých, jak o mně mluví ve smyslu, že nemám ráda děti, protože přece žádné nemám. Zeptala jsem se jí, jestli z té samé (hloupé) logiky chodí ona nerada do práce, když čeká třetího potomka? Urazila se. Ohledně mých reprodukčních plánů a strategií se cítilo dost lidí kompetentních klábosit – jedni mě varovali, že mi manžel bude nevěrný, jiní se rádoby s pochopením ptali na nemoci, co mě trápí, když ještě „všaktyvíšco“. Jedné kamarádky jsem se po sérii jejích toxických poznámek zeptala, na co se jí ptali lidé po prvním dítěti? Kdy přijde druhé? A hned po porodu začali komentovat, že třetí je moc a že by už konečně měla začít pracovat, protože její muž táhne rodinu dlouho sám… Rozbrečela se, trefila jsem se totiž do černého a jí došlo, že stejně jako lidé trápí ji, dělá to samé ona mně.

A proto: než se ženy zeptáte, kdy bude mít dítě, bylo by dobré si uvědomit, že si děti dost možná nepřeje anebo je mít nemůže. A ani jedno z toho nechce NIKDO vysvětlovat či obhajovat během pár minut ve frontě na poště nebo při náhodném setkání v trolejbuse. Oni totiž bezdětní o dětech mnohdy přemýšlí stejně nebo víc než ti, co je už mají. A ptát se ženy, která se vyrovnává třeba s těžkou nemocí, potratem nebo samotou, kdy se (konečně!) rozhoupe a přestane sobecky tlačit na kariéru, je hulvátství. Jakkoliv to lidé umí dělat s úsměvem…

Mě se na to, kdy plánuji druhé dítě, zeptala jedna paní asi minutu po tom, co jsem se synem vyšla z porodnice. Čůrla jsem si leknutím do gatěk. Skoro jsem ji neznala, a stejně následovala toxická věta: „Přece nechcete jedináčka!“ Jakožecože?

Lidé bohužel stále něco řeší, po čem je jim absolutní prd, stále se ptají a stále vše komentují – a vůbec jim to nepřijde hloupé, protože „přece o nic nejde“. Jenže jde a o dost. A tak – zkusme se příště zastavit, až se nám bude z úst drát rádoby milá otázka, která může zranit stejně jako pád do propasti.

Zdroj: časopis Vlasta

Snad i proto máme tendenci vyplňovat prostor „klábosením“ – náhodně vznesenými otázkami a komentáři. Jenže co když ledabyle vypuštěná slova mohou způsobovat bolest i frustraci? A co když si skrze ně někteří léčí své strachy a mindráky?

VIDEO: Jak pohotově reagovat? Podívejte se na video.

To, že pokud se tak stane, budu mít dítě v pozdějším věku, jsem věděla dlouho. Má volba totiž padla na mužský obor, ze kterého ženy s otěhotněním mizely. Proto jsem se rozhodla si vybudovat postavení a až pak se případně stát rodičem – nechtěla jsem potomkovi jednou říkat, jak jsem se kvůli němu vzdala své cesty. O tyhle myšlenky mi nepřišlo vhodné se dělit s kýmkoliv jiným než se svým manželem. Nestála jsem o komentáře, i tak se mi jich ale dostalo a dostává vrchovatě.

Na svatbě mi některé ženy s úsměvem přály, abych se už přestala trápit s uplatněním a brzy otěhotněla. Později jsem slyšela jednu ze svých známých, jak o mně mluví ve smyslu, že nemám ráda děti, protože přece žádné nemám. Zeptala jsem se jí, jestli z té samé (hloupé) logiky chodí ona nerada do práce, když čeká třetího potomka? Urazila se. Ohledně mých reprodukčních plánů a strategií se cítilo dost lidí kompetentních klábosit – jedni mě varovali, že mi manžel bude nevěrný, jiní se rádoby s pochopením ptali na nemoci, co mě trápí, když ještě „všaktyvíšco“. Jedné kamarádky jsem se po sérii jejích toxických poznámek zeptala, na co se jí ptali lidé po prvním dítěti? Kdy přijde druhé? A hned po porodu začali komentovat, že třetí je moc a že by už konečně měla začít pracovat, protože její muž táhne rodinu dlouho sám… Rozbrečela se, trefila jsem se totiž do černého a jí došlo, že stejně jako lidé trápí ji, dělá to samé ona mně.

A proto: než se ženy zeptáte, kdy bude mít dítě, bylo by dobré si uvědomit, že si děti dost možná nepřeje anebo je mít nemůže. A ani jedno z toho nechce NIKDO vysvětlovat či obhajovat během pár minut ve frontě na poště nebo při náhodném setkání v trolejbuse. Oni totiž bezdětní o dětech mnohdy přemýšlí stejně nebo víc než ti, co je už mají. A ptát se ženy, která se vyrovnává třeba s těžkou nemocí, potratem nebo samotou, kdy se (konečně!) rozhoupe a přestane sobecky tlačit na kariéru, je hulvátství. Jakkoliv to lidé umí dělat s úsměvem…

Mě se na to, kdy plánuji druhé dítě, zeptala jedna paní asi minutu po tom, co jsem se synem vyšla z porodnice. Čůrla jsem si leknutím do gatěk. Skoro jsem ji neznala, a stejně následovala toxická věta: „Přece nechcete jedináčka!“ Jakožecože?

Lidé bohužel stále něco řeší, po čem je jim absolutní prd, stále se ptají a stále vše komentují – a vůbec jim to nepřijde hloupé, protože „přece o nic nejde“. Jenže jde a o dost. A tak – zkusme se příště zastavit, až se nám bude z úst drát rádoby milá otázka, která může zranit stejně jako pád do propasti.

Zdroj: časopis Vlasta