Katka byla celý život naprogramovaná tak, že tu byla pro všechny. Byla hodná maminka, chápající partnerka, milující dcera. Všem pomáhala a často cítila zklamání nebo frustrace ze svého života. Po oslavě kulatin se zařekla, že už nechce být hodná holka. Je na čase naučit se říkat ne a mít vše na háku.
S padesátkou se mi ulevilo. Cíleně jsem se zaměřila na to, abych definovala zdroje svého negativního pocitu, který často mívám a změnila své chování tak, aby mi jednání druhých způsobovalo co nejmenší bolest.
Posledních pět let jsem tu pro rodinu své dcery. Jak oni pískali, tak jsem skákala. O víkendu jsem hlídala vnuka, když potřebovali, uvařila jsem. Často jsem jim jídlo vozila domů a snažila se, aby měli co nejjednodušší život. Jenže svým přístupem jsem devastovala sebe. Vařila jsem i přes únavu nebo nachlazení. Neodpočívala jsem a jela jsem vůči svému tělu na dluh. Každý rok mě skolila chřipka, ihned jak se ochladilo. Poslední dobou jsem si začala všímat, že ač jsem pomáhala jak o závod, po dobu mé nemoci se po mladých slehla zem. Očekávala jsem, že když pomáhám já, pomůžou oni mně.
Když se tak nestalo, byla jsem zklamaná. Měla jsem nějaké očekávání, které se nenaplnilo. Vyvolalo to ve mně negativní emoce, které jsem musela vstřebat, abych byla schopná pomáhat dál. To samé jsem měla se svým partnerem. Jsem rozvedená a s přítelem Jirkou se vídáme několikrát do týdne. Jdeme do kina nebo jedeme na výlet. Občas u sebe přespíme. Jirka je fajn, ale měnit se už nebude. Má své stereotypy a já si naivně myslela, že je kvůli mně změní. A opět se u mě dostavily negativní pocity, frustrace a zklamání z toho, že se tak nestalo.
Když Jirka rekonstruoval byt, o pomoc si říkat nemusel. Sama jsem se nabídla a čtyři dny u něj pracovala od rána do večera. Umyla jsem okna, vydrbala podlahy a veškerý nábytek. Tajně jsem doufala, že mi poděkuje tím, že mi koupí květinu a pozve třeba na večeři. Nestalo se a Jirka mi jen stroze poděkoval. A opět jsem byla zklamaná a smutná. Samozřejmě jsem pomohla ráda, ale jako ženu by mě potěšilo, kdyby partner ocenil mou starost nějakým hezkým gestem.
Naopak se Jirkovi vždy ocenění dostalo. Když mi opravil panty u skříní, pozvala jsem ho na večeři, několikrát jsem mu poděkovala a ještě si domů odnesl bábovku, kterou měl rád. Bylo na něm vidět, že je rád. Ale mě stejný pocit nedopřál. Já v sobě dusila zklamání. Zase. Opakovaně jsem si všimla, že v našem vztahu nebyla vyrovnanost. Já pro Jirku dělala víc a ještě jsem děkovala za to málo, co pro mě udělal Jirka.
To samé se mi roky dostávalo od rodičů. Neustále mi telefonovali a chtěli něco zařídit. Mnohdy nebyli spokojení a dávali mi to pořádně najevo. Obzvláště, když jsem si na ně neudělala čas ihned. Stále více jsem si uvědomovala, že ač se snažím, nezavděčím se. Stejně mě lidi kritizují nebo dávají najevo, že pomáhám málo. Už jsem nechtěla být holka pro všechno, co všem pomáhá a když ona potřebuje, nenajde se nikdo. Paradoxně mi pomohlo mé kulaté jubileum. Zařekla jsem se, že je to životní mezník, kdy je na čase sebe postavit na pomyslný piedestal a znát svou cenu.
Začala jsem lidem říkat ne. „Beruško, jsem unavená. Nezlob se, ale tento víkend hlídat nebudu,“ omluvila jsem se a nehlídala. Přestala jsem mladým vařit a zavedla tradici, že jednou měsíčně je pozvu na oběd. Přítel Jirka také pocítil změnu. Už se mu nevnucuji, zda nechce s něčím pomoct. Začala jsem chodit na masáže, a když se zrovna v ten čas chce Jirka vidět, zvolím masáž. Už tu pro něj nejsem vždy, když si vzpomene, že má zrovna čas. I rodičům jsem rázně řekla svůj názor s tím, že jim jednou týdně zařídím vše potřebné. Nebudu hned po jejich telefonátu skákat do auta a zařizovat jejich rozmary.
A žije se mi líp. Už od nikoho nic nečekám. Nemám žádná očekávání, a tak nejsem ani zklamaná. Dělám si, co chci. Dalo by se říct, že mám lehce vše a všechny u zadku. A to je asi jediný způsob, jak sebou nenechat orat. Mít svůj svět, svoje koníčky a záliby, plnit si své sny a umět odpočívat. A všichni ostatní, ať se o sebe starají sami.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
