Katka má starosti se svou dospívající dcerou Agátou, která se chytila jedné problémové party. Jeden večer způsobili požár na dětském hřišti, když nedopalek cigarety zapálil houpačku. Všechna vina nakonec padla na Agátu a teď kvůli tomu trpí celá rodina.
Agáta byla vždycky tichá a hodná holka. Nikdy jsme s ní neměli problémy, než se chytila té pochybné party z vesnice. Najednou se nám začala měnit před očima. Dlouho do večera byla venku a začala kašlat na školu. A já věděla, že musím zasáhnout.
Každé domlouvání ale většinou skončilo hádkou. Byla drzá a stále porušovala naše pravidla. To, že jsem u ní našla cigarety, mě vlastně už nijak nepřekvapilo. Jen jsem se modlila, aby to nezvrtlo k něčemu tvrdšímu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tahle partička ji táhne jenom ke dnu, že nic dobrého nepřinese, ale o to víc vzdorovala.
A tak jsme přistoupili i k domácímu vězení. Jenže utekla oknem a já byla vytočená jako nikdy. A to dorazilo i manžela, kterého jen tak nic nerozhodí. Agáta telefon nezvedala a my začínali být nervózní. Rozhodla jsem se, že ji půjdu hledat. Napadlo mě, že bude nejspíš na dětském hřišti, jak to měli ve zvyku. Jenže, když jsem byla před domem, přijelo k nám policejní auto a přivezlo Agátu. Byla jsem vyděšená, co se stalo. Kvůli nedopalku cigarety začala hořet jedna z houpaček. „Mami, já… to jsem nechtěla,“ svěřila se se slzami v očích. Ale já věděla, že tohle je pořádný průšvih, který jen tak nevyžehlíme.
Požár naštěstí uhasili včas a škoda nebyla tak velká, ale škoda na naší pověsti ve vesnici byla nezměrná. Museli jsme vše samozřejmě zaplatit, ale to, co následovalo, mě zasáhlo ještě víc. Celá vesnice nás začala nenávidět. Nikdo nás skoro nepozdraví. „To jsou ti, jejichž dcera zničila hřiště,“ šeptají si lidé za našimi zády. Když jdu do obchodu, cítím ty odsuzující pohledy. Nikdo to neřekne přímo, ale je jasné, co si o nás myslí. Přitom se nestala žádná velká tragédie.
Agáta všeho moc lituje. Dokonce se nadobro rozloučila s partičkou, která ji v průšvihu nechala pořádně vykoupat. Ale to, že se přiznala a omluvila, nic nezměnilo na tom, jak nás teď všichni vidí. Přemýšlím proto, že se odstěhujeme. Rodná vesnice, která byla léta naším domovem, se stala místem, kde nás nikdo nechce. A bojím se skoro chodit po ulici.
„Měli bychom to zkusit někde jinde,“ řekla jsem manželovi jednou večer. „Nechci tady žít s pocitem, že nás všichni nenávidí.“ Ale on jen pokrčil rameny. „To přejde, Katko, lidé zapomenou,“ snažil se mě uklidnit. „Přece se všeho nevzdáme!” Ale já mám pocit, že už to nikdy nebude jako dřív. Každý den se cítím víc a víc ztracená. Nechci opustit svůj domov, ale už nevím, jak tu dál žít a zbavit se ošklivé nálepky.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
