Katka je v šestém měsíci těhotenství. Nějaké kilo už přibrala, ale hlavně se jí vizuálně změnila postava. Při vystupování z tramvaje na ni neznámý muž utrousil dost nepříjemnou poznámku. Katce je smutno z toho, jak lidi dokáží být zlí.
Necelých deset let jsem se snažila otěhotnět. Mám vrozené autoimunitní onemocnění, a tak pokyn lékařů zněl jasně, porodit děti co nejdříve. Jenže cesta k vysněnému těhotenství byla trnitá a bolavá.
Když mi bylo 24 let, byla jsem rok zadaná. Mým partnerem byl Milan, spolužák ze základní školy. Byl to dobrák od kosti, veselý kluk, empatický a hlavně mentálně vyspělý. A právě v tuto dobu mi lékaři oznámili, že by bylo nejlepší, kdybych si odbyla těhotenství co nejdříve. Milan se k této skutečnosti postavil jako chlap. Požádal mě o ruku a začali jsme se snažit o miminko. Nedařilo se, a tak jsem postavili dům, pořídili si psa a snažili se neupínat se k našemu nezdaru v početí dítěte. Táhlo mi na třicet a měla jsem za sebou různá vyšetření, která neodhalila žádný problém, který by bránil tomu, abych se stala matkou.
Milan se mě snažil držet psychicky v pohodě. V jeho náručí jsem se cítila spokojená, a když mi dával pusu do vlasů, zalila mě vlna štěstí. Proto jsem brala naše nezdary s nadhledem. Věděla jsem, že jednou to přijde, ale bezpečný přístav v životě mi zajišťoval manžel. Navštívili jsme mnoho krásných míst a nikdy se nevrátili ve třech. Proto jsem se rozhodla, že podstoupím umělé oplodnění. Začala jsem si píchat hormony, aby mi uzrálo dostatečné množství vajíček, a Milan se opět ke všemu postavil jako chlap. Spolupracoval a snášel veškeré moje výkyvy nálad. Po třech letech této divoké jízdy a čtyřech potratech se na nás konečně usmálo štěstí. Na těhotenském testu jsem našla dvě čárky a lékaři potvrdili, že se jedná o těhotenství prospívající.
„Lásko, kontrola dopadla skvěle. Miminko roste, srdíčko bije. Jsem šťastná jako blecha,“ brečela jsem Milanovi do telefonu po první kontrole na gynekologii. Ten večer jsme se k sobě schoulili v posteli, Milan mi hladil břicho a brečeli jsme štěstím, radostí i úlevou. Usínali jsme s pocitem, že svět nemůže být krásnější. Překonala jsem ranní nevolnosti, bojovala s těhotenskými chutěmi a užívala si stav, kdy jsem dokázala v jedenáct hodin večer sníst sklenici zavařených okurek. V šestém měsíci jsem přibrala pět kilo. Břicho jsem neměla velké, ale tak nějak jsem se celá zvětšila. Hlavně prsa jsem měla velká a horní přednosti vyvažoval větší zadek.
Připadala jsem si krásná, možná i díky tomu, že mi Milan neustále lichotil a ujišťoval mě o mé ženskosti. Jak jsem na sebe koukala každý den, neuvědomovala jsem si, že jsem se o pár konfekčních velikostí změnila. Přísahám, že mi to bylo jedno. Těšila jsem se na miminko a to poslední, co bych řešila, byla postava. Věděla jsem, že až nastane čas, máknu si a vrátím se k původní váze. Celý život jsem sportovala a věřila, že moje svaly mají paměť, a svých výjimečných devět měsíců jsem si chtěla užít.
Nikdy v životě by mě nenapadlo, abych cizímu člověku kritizovala vzhled. Když se dívám okolo sebe, vidím lidi s různou postavou, vkusem i nevkusem. Maximálně si něco pomyslím, ale obecně miluji lidskou rozmanitost. Jak barvy kůže, oblečení, stylu nebo tradic. Byla jsem tenkrát s Milanem na výletě a bylo vedro. Sedla jsem si ke stolu a Milan mi šel objednat jídlo. Ovívala jsem se jídelním lístkem, když ke mně přistoupil nějaký cizí muž a prohlásil: „Když trochu zhubnete, nebude vám takové vedro.“ Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na žádnou reakci. Ani bych to nestihla. Muž skočil na kolo a odjel.
Před týdnem se mi stal obdobný zážitek. Jela jsem tramvají na kontrolu, bylo vedro a dělalo se mi špatně. Byla jsem rudá v obličeji. Zvedla jsem se ze sedadla, že vystoupím o zastávku dříve. Usoudila jsem, že na vzduchu mi bude lépe. Když jsem procházela okolo asi padesátiletého muže, uslyšela jsem: „To chce méně papat a více se hýbat.“ Otočila jsem se na toho krasavce, kterému chyběly dva přední zuby, v klidu odvětila: „Ano, za tři měsíce porodím a budu zase štíhlá. Ale jak tak na vás koukám, vy už hloupý zůstanete,“ a vystoupila z dopravního prostředku. Dodnes nechápu drzost těchto lidí, kteří jsou sami nedokonalí, přesto dokáží urazit druhé. Strašná doba.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
