„Káťo?“ zavolal na mě muž v dlouhém kabátu.
„Karle?“ odpověděla jsem překvapeně.
Neměl přece být v Česku! Rozhodli jsme se zajít do nejbližší kavárny. Měli jsme co dohánět. Ani nevím, kolik let jsme se neviděli, asi pět. Karel žil v zahraničí s naší dcerou Zuzanou. Nikdy jsem jim nestála v cestě, hlavně proto, že Zuzka chtěla studovat v zahraničí. Byla to příležitost, o kterou jsem ji nechtěla připravit. Karel odjel do Spojených států dávno předtím. Na začátku tvrdil, že je to dočasné, ale věděla jsem, že si na to budu muset zvyknout…
Neviděli jsme se dlouho
Nechápala jsem, jak je možné, že Karel vypadá stejně jako tehdy, když jsme se viděli naposledy. Možná mu jen přibylo pár šedivých vlasů v jeho husté kštici…
„Vypadáš úžasně,“ řekl.
„Vidím, že čas byl k tobě taky velmi laskavý,“ rozesmála jsem se.
„To je zajímavé, myslel jsem, že stres a problémy se projeví na vzhledu. Ty jsi vždycky byla všímavá, myslel jsem, že si toho hned všimneš…“
„Máš nějaké zdravotní problémy?“
„Ne, právě naopak. Jsem zdravý jako rybička. Nejde o mě. Měl jsem na mysli spíš Zuzku.“
„Co se děje? Nic mi neřekla…“
Přiznávám, že mě to začalo trochu znepokojovat. Se Zuzkou jsme se viděly snad jen o Vánocích a na narozeniny, ale myslela jsem si, že máme dobrý vztah. Koneckonců, volaly jsme si skoro každý den. Karel ve mně, jako vždy, četl jako v otevřené knize, takže se mě hned snažil uklidnil.
„Omlouvám se, pokud jsem tě vyděsil. Ne, Zuzka mi nedělá žádné problémy. Jde spíš o basketbal, na kterém je závislá. Pořád mě tahá na hřiště a nutí mě s ní trénovat. Už mi není dvacet, abych každý den honil míč a mladou sportovkyni…“
Proč jsme se rozvedli?
Já a Karel jsme šli od sebe zhruba v době, kdy Zuzce bylo deset. Nebyl to jeden z těch rozchodů, které končí agresí a zlobou a negativně ovlivňují dítě. Od začátku nám oběma záleželo na naší dceři a ani jeden z nás neměl zájem podkopávat autoritu toho druhého. Ne všechno bylo dokonalé, ale snažili jsme se, aby Zuzka vyrůstala v relativně klidném prostředí.
Když jsme se brali, měla jsem pocit, že jsme si předurčeni. Nebylo nic, co bychom nedokázali překonat. Na začátku bylo všechno jako z pohádky. Plánovali jsme společný život, rodinu, kariéru, a všechno jsme nějak zvládli propojit v harmonický celek. Ale ta idyla měla svůj konec. Ukázalo se, že oba jsme silné a tvrdohlavé osobnosti a společný život v malém bytě se stal nesnesitelným.
Měla jsem pocit, že jsme v sobě dusili emoce a potlačovali je. A nakonec se všechno rozpadlo. Zvládli jsme spolu prožít pět úžasných let a pár dalších, na které bych raději zapomněla.
Bylo to těžké, protože jsem měla pocit, že bychom jeden pro druhého skočili do ohně, ale také bychom se do něj navzájem hodili…
Rozvod nám přinesl klid
Vzpomněla jsem si, proč jsme se měli rádi. Nešlo o lásku nebo vášeň, ale o prosté přátelství. Díky tomu jsme se po rozvodu znovu naučili spolu mluvit a spolupracovat. Společně jsme se starali o naši dceru, i když jsme žili každý zvlášť. Možná právě proto, když Karel odjel do Spojených států, bylo pro mě tak těžké se s tím smířit.
Věděla jsem, že mi bude chybět, on a jeho energie, jeho vtipy a přátelství. I když jsme se při společném soužití hádali, vždy jsem v hloubi duše věděla, že Karel je mou jedinou a pravou láskou a že nikoho takového už nikdy nepotkám.
Dnes, když jsme se setkali po letech, jsem se podívala do jeho krásných modrých očí. Vzpomněla jsem si, jak moc jsem ho kdysi milovala. Dívala jsem se na něj a cítila, že myslí na to samé. Díval se na mé rty, jako by je znovu chtěl políbit.
Povídali jsme si dlouho a nějak jsme to nemohli ukončit, a tak jsem ho pozvala k sobě na večeři. K jídlu už jsme se nedostali, protože jakmile jsme překročili práh mého bytu, nedokázala jsem ovládnout touhu. Karel na tom zjevně byl stejně. Přitiskl se ke mně, jako by po tom toužil už dlouho. Bála jsem se, že je to chyba, ale nedokázala jsem to zastavit…
Dali jsme si druhou šanci
Staré city se vrátily a já se nehodlala omezovat. Už dlouho jsem se necítila tak dobře. A to, co se stalo ráno, bylo ještě krásnější. Karel mě probudil jemnými polibky na krk. „O tomhle jsem snil už dlouho. Vrátil jsem se do Česka, protože jsem dostal práci na univerzitě. Ale upřímně řečeno, tu práci jsem vzal jen proto, že jsem věřil, že tě získám zpátky. Miluju tě, nikdy jsem nepřestal a nikdy nepřestanu. Neustále na tebe myslím a lituju všech těch ztracených chvil bez tebe,“ zašeptal mi do ucha.
Abych byla upřímná, zaskočilo mě to. Myslela jsem si, že takové myšlenky se honí v hlavě jen mně. Než jsem stačila něco říct, Karel dodal: „Vím, že to bude znít absurdně, ale nemysli si, že jsem blázen. Vezmeme se. Vezmeme se znovu a začneme hezčí a lepší společný život. Jsme pro sebe stvořeni, ať chceš nebo ne…„
„Vím to, taky si to myslím. Jen se bojím jedné věci. Pamatuješ si, proč jsme se rozešli? Neuměli jsme spolu žít v jednom bytě. Nemohli jsme najít společnou řeč v běžných každodenních situacích…“
„Ale kdo tu mluví o společném bydlení? Já vím, jaká je realita. Nechci tě nutit, abys se mnou žila. Chci jen, abychom byli spolu. Spolu, ale každý zvlášť. Až se budeme cítit připraveni na společný život, pak to uděláme…“
Udělali jsme to. Vzali jsme se znovu. A to hned, bez zbytečných formalit, ceremonií, hostů a oslavy. To už jsme měli za sebou. Tentokrát jsme chtěli jen jeden druhého. Naší dceři jsme to oznámili až poté, co bylo všechno hotové. Neskrývala překvapení, ale cítila jsem, že je šťastná.
Když se mě teď někdo zeptá, jestli jsem ve svém manželství šťastná, konečně mohu říct ano. Žijeme odděleně, ale jsme spolu. Ve dvou různých bytech, ale naše srdce bijí společně…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
