Mobilní telefon, nezbytnost, kterou má v dnešní době každý. Katarína vlastnila telefonní číslo od dětství. To jí však před nedávnem „znehodnotili“ samozvaní prodejci služeb, a tak se rozhodla pro razantní krok, a sice kontakt zrušit. Klidu se však ani tak nedočkala.
Mobil, věcička, na kterou lidé nedají dopustit a
upřímně, někdy mám pocit, že s ní snad i spí. Vždyť stačí
nahlédnout do vozů hromadné dopravy a co spatříte jako první? Lidi s nosy zabořenými do telefonů, absolutně ignorující okolí.
Ano, jsem
mladá, s telefonem jsem vyrostla a neměla bych se divit, přesto se
divím. Možná je to tím, že na drahé paušály jako studentka nemám, a tak mi
musí stačit internet ve školní knihovně. Ale víte co? Stačí. S telefony
jsou totiž jen potíže, a kdyby to šlo, nejraději bych neměla žádný. Nikdy totiž
nevíte, kdo váš kontakt „vyčmuchá“ a začne vás uhánět.
Soukromé telefonní číslo jsem mívala od dětství stejné.
Zkrátka to, co mi zařídili rodiče. Na jeho rozdávání jsem však štědrá nebyla, a tak ho znali kromě rodinných příslušníků jen nejbližší
přátelé, škola a maximálně nějaká místa, kde bylo uvádění spojení nutné.
Mimo
školu nejsem nijak viditelná, nelibuji si na sociálních sítích, přesto se mi
nedávno stalo, že můj kontakt kdosi zaznamenal. A právě tehdy začalo peklo.
Zničehonic mi začali telefonovat údajní „pojišťováci“,
že prý mi udělají smlouvu ohledně pojistky na auto. Slušně jsem je poslala
„kamsi“ s tím, že auto jako studentka nemám, a dokonce ho nemá ani
má rodina. Tatínek je totiž těžce zrakově postižený a maminka se jezdit nikdy
nenaučila.
Mužský hlas hovor sice ukončil, ale zřejmě mu to nestačilo. Druhý
den mi totiž přišla smska, že mám onu smlouvu navrženou. Nereagovala jsem,
zprávu smázla. Jenže za týden zase volala nějaká žena, že prý mi stále chybí
smlouva a kdy že to dotáhneme. Opět jsem ji slušně poslala kamsi, ale marně.
Ti lidé mě pak už otravovali dnes a denně, že i o přednáškách jsem musela raději vypínat mobil. A když mi pak přišla chybná objednávka 20 kg masa od
nějaké masny z Moravy (patrně skutečný omyl), vyděsila
jsem se natolik, že padlo definitivní rozhodnutí číslo zrušit. Stalo se a já
doufala v klid. Jenže ten nepřišel.
S novým číslem jsem se rozhodla být ještě úspornější.
Strach, že mě nějací podvodníci vmanipulují do čehokoliv, mě pronásledoval i ve snech. A jako bych to snad přivolala, po necelém měsíci přišel i první
zážitek. Ten den měla podle kalendáře svátek Sandra a můj telefon se
rozezvonil. Zvedla jsem ho a zůstala koukat. „Milá Sandro, přejeme ti s dědou vše nejlepší k tvému svátečku!“ znělo z přístroje a já až po chvíli vykoktala, že to bude celé
omyl. Paní se sice zarazila, ale protože byla slušná, pokračovala v hovoru. Vše
se vyřešilo. Číslo, které mám dnes já, patřilo dříve její vnučce…
Pár „Sandřiných věcí“ mi pak ještě na telefonu přistálo. Jenže ona nebyla bohužel jediná, kdo tohle číslo dříve měl. Před ní ho vlastnila zřejmě nějaká „vášnivka přes chlapy“, takže další hovory a smsky, většinou s žádostmi o rande na jednu noc, už příjemné, natož
úsměvné nebyly. Záhy byl jasný i důvod, proč Sandra tohle číslo zrušila. Že bych tedy
do třetice všeho dobrého zkusila nové i já?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
