Nevím, kde jsem udělala chybu. Sedím u kuchyňského stolu, zírám na hrnek studené kávy, aniž bych ji pila, a přemýšlím, co jsem mohla udělat lépe. Můj syn Martin si už rok nemůže najít práci. Ne, vlastně ji ani nehledá. Neustále všechno odkládá a vymýšlí nové výmluvy. Možná jsme s manželem udělali chybu, když jsme mu všechno dávali na zlatém podnose.
Syn je strašně líný
„Mami, teď to nemá cenu, léto je mrtvá sezóna. Později bude více nabídek,“ řekl mi v červnu, když jsem ještě měla trpělivost ho poslouchat. Teď už to nezvládám. Každý den s rostoucím znepokojením sleduji, jak Martin vstává v deset, líně se protahuje a celý den tráví u počítače. Slovo „darmožrout“ mi rezonuje v hlavě, ale nedokážu ho vyslovit nahlas. Je to můj syn, miluji ho a vždy jsem byla hrdá na to, jak dobře si vedl ve škole. Jenže teď… teď se začínám ptát, jestli jsme s manželem nepřehnali to, že jsme mu vše dávali tak snadno.
Nakonec jsem to nevydržela. Byl to další den bez práce, další večer, kdy jsem slyšela jeho hlasitý smích, když si volal s kamarády přes internet. Už toho mám dost.
„Martine!“ zavolala jsem z kuchyně.
„Co je, mami?“ vešel do místnosti pomalu, jako by záměrně natahoval chvíli, kdy se budeme muset podívat jeden druhému do očí.
„Martine, nechápu, proč nechodíš do práce. Dokonce ji ani nehledáš. Víš, že mě to trápí, že?“ začala jsem bez obalu, protože oba jsme věděli, kam mířím.
„Mami, vždyť ji hledám,“ odpověděl automaticky, jako kdyby to byla naučená fráze. „Teď je to prostě těžké.“
„Těžké?“ zopakovala jsem po něm podrážděně. „Těžké to bylo loni, když jsi dokončil školu. A teď? Teď se prostě ani nesnažíš! Sedíš celý den u počítače, hraješ hry a povídáš si s kamarády. Myslíš, že to nevidím?“
Zavrtěl hlavou. To, jak se vyhýbal mému pohledu, mě bolelo nejvíc.
Měl hromadu výmluv
„Mami, ty tomu nerozumíš. Trh práce je teď úplně jiný než tehdy, když jsi začínala ty. Není to tak snadné, firmy chtějí zkušenosti, a ty nemám. Navíc….“ váhal, jako by nevěděl, co dál říct.
„Navíc co?“ naklonila jsem se přes stůl. „Navíc se to bojíš zkusit? Máš strach, že to možná nepůjde podle tvých představ? Martine, vím, že je teď těžká doba, ale ty ani neuděláš krok kupředu. Sedíš a čekáš, že se všechno samo vyřeší!“
Martin mlčel a já cítila, jak ve mně roste frustrace. Bože, takhle to přece nemělo vypadat. Vždycky jsem věřila, že jsme ho vychovali k zodpovědnosti. Nastavovali jsme hranice, ale zároveň jsme mu dávali volnost. Teď si uvědomuji, že té volnosti bylo asi moc. Možná můj syn neumí čelit životu, protože vždy věděl, že má jistotu – domov, teplé jídlo a mě. Vždy jsem ho podpořila, ať se dělo cokoliv.
„Víš, z čeho mám strach?“ zeptala jsem se tiše a sledovala, jak si hraje s telefonem. „Bojím se, že takhle budeš sedět celý život. Že se nikdy nepostavíš na vlastní nohy. A že já budu muset podporovat dospělého muže, který se prostě… který se nechce snažit.“
Jeho tvář se změnila, možná to byl vztek. Konečně se na mě podíval.
„Já se přece snažím! Nevidíš, jak procházím inzeráty? Jak se připravuju na pohovory? A to, že mi nevyjde všechno… Promiň, že nejsem hned manažerem banky!“
V jeho hlase jsem slyšela sarkasmus, ale i hořkost. Možná jsem to trochu přehnala. Ale už nebylo cesty zpět.
„Martine, nejde o to, abys byl hned manažerem. Ale vidím, že to nebereš vážně. Je ti šestadvacet. Já v tvém věku už měla práci a vychovávala jsem tebe. Nemůžu se dívat, jak marníš čas.“
„Ty mě nechápeš, mami. Pro tebe bylo všechno vždycky snadné, že? Šla jsi na vysokou, měla jsi práci, dům, rodinu. Teď to tak není!“ pronesl naštvaně. Nebylo to poprvé, co jsem slyšela tahle slova, ale vždycky to bolelo stejně.
„To neznamená, že se máš vzdát,“ řekla jsem tiše, skoro pro sebe.
Ale Martin to neslyšel, protože vyběhl z kuchyně a práskl dveřmi od svého pokoje.
Nevěděla jsem, jak s ním mluvit
Večer, když jsem se snažila usnout, jsem stále slyšela zvuky z jeho pokoje. Hrál videohry. Chápu, že se snaží. Ale to není to samé. Práce vyžaduje větší úsilí, opravdový závazek, ne jen letmé prohlížení nabídek, občasné posílání životopisu a pak čekání na zázrak.
Druhý den ráno jsem Martina našla u počítače. Měla jsem pocit, že ani nešel spát. Začínalo to být nebezpečné. Takhle se přece nedá žít. Moje myšlenky se točily v kruhu – jak s ním mluvit, jak mu dát najevo, co je důležité?
„Martine, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se, ale tentokrát mírněji než naposledy. Možná jsem byla příliš tvrdá, možná jsem očekávala moc. Neotočil se od obrazovky, jen zamumlal něco, co znělo jako souhlas.
„Možná… možná ti nerozumím správně. Řekni mi, co se vlastně děje. Proč si nenajdeš práci?“
Chvíli mlčel, pak si povzdechl.
„Mami, já prostě nevím, co mám dělat. Jasně, dodělal jsem školu, ale teď mám pocit, že jsem k ničemu…“
Jeho přiznání mě rozbrečelo
Jeho slova mě zasáhla tak silně, že jsem se musela opřít o židli. „Jak to? Vždyť jsi vždycky zvládal všechno skvěle,“ odpověděla jsem překvapeně. Nechápu, kde se vzala ta změna.
Martin se konečně otočil od počítače. V jeho očích jsem spatřila únavu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Jako by ty poslední měsíce pro něj nebyly obdobím odpočinku, ale spíše něčím, co ho pomalu ničí.
„Víš, mám pocit, že nikam nepatřím. Jako by všichni kolem měli nějaký plán, něco dělali, a já… já jsem zaseknutý. A i když se snažím, cítím, že to k ničemu nebude. Že to nevyjde,“ pronesl rezignovaně.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem si myslela, že Martin je sebevědomý a schopný, že si najde svou cestu. Možná jsem se ho nikdy nezeptala, jestli se cítí ztracený.
„Nepotřebuješ pomoc, synu?“ zeptala jsem se tiše. „Nejsi v tom sám. Vím, že to není snadné, ale můžeme na to přijít spolu. Chci tě podpořit, jen nemůžu všechno udělat za tebe…“
Martin sklopil oči.
„Možná máš pravdu. Měl bych zkusit udělat víc,“ řekl a vrátil se k počítači. Tentokrát jsem viděla, že se v jeho výrazu něco změnilo. Bylo tam něco, co mi dalo naději, že se v něm konečně probouzí odhodlání…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
