Vždycky jsem věděla, že Honza je žárlivý chlap. I když to může znít absurdně, ze začátku mi to lichotilo. Cítila jsem se žádoucí a jeho žárlivost mi přišla rytířská. Když mě držel za ruku a vrhal zamračené pohledy na každého muže, který se na mě podíval, měla jsem pocit, že jsem pro něj nejdůležitější žena na světě. Dlouho jsem si namlouvala, že to je důkaz toho, jak moc mu na mně záleží.
Myslela jsem, že se změní
Věřila jsem, že jeho žárlivost časem zmizí, možná až se náš vztah ustálí. Mýlila jsem se, bylo to čím dál nesnesitelnější. I když já už dávno přestala jeho chování považovat za romantické, Honza se nezměnil. Každý úsměv, který jsem věnovala kolegovi, každý náhodný pohled na cizího člověka v tramvaji, každá konverzace se sousedem… Všechno u nás bylo důvodem k bouřlivé diskuzi.
„Proč se na tebe tak dívá?“ ptal se a oči mu plály žárlivostí. Snažila jsem se ho uklidnit, vysvětlovala, že to nic neznamená. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc žárlil.
Když jsme stáli před oltářem, byla jsem si jistá, že teď se všechno změní. Před Bohem a našimi blízkými jsem přísahala, že patřím jenom jemu. Věřila jsem, že jakmile budeme manželé, už bude klidný. Bohužel k tomu nedošlo.
Krátce po svatbě jsme se začali snažit o dítě. Bylo to rozhodnutí, které mi naplnilo srdce nadějí. Věřila jsem, že rodina nás sjednotí, že to Honzovi konečně ukáže, že jsem mu loajální a oddaná. Vždyť jsme to dítě chtěli oba.
Pak ale dostal zajímavou nabídku. Byla to práce v zahraničí a opravdu velká finanční příležitost, tak jsme se rozhodli, že ji přijme. Zejména s ohledem na nadcházející výdaje spojené se založením rodiny. Dlouho jezdil domů jen jednou měsíčně. Využívali jsme každou chvíli, kdy jsme mohli být spolu, a i když to bylo těžké, dál jsme se snažili o dítě…
Nevěřil, že je to jeho dítě
Přesně si pamatuji, jak jsem mu to oznámila. Seděli jsme v obýváku a já držela v rukou těhotenský test. Byla jsem šťastná a plná naděje, ale Honza na mě hleděl, jako bych mu vyprávěla nějakou pohádku. V jeho očích nebyla žádná radost.
„Jak je to možné?“ zeptal se chladně. „Vídáme se přece jen jednou za měsíc.„
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Honzo, to je normální… Někdy stačí jedno milování, aby žena otěhotněla. Myslela jsem, že tě to potěší…“ snažila jsem se obhajovat sebe i naše dítě, ale jeho výraz říkal všechno. Nevěřil mi. Začal se ptát, hledat… Naznačoval věci, které se nikdy nestaly.
„S kým ses scházela, když jsem nebyl doma?“ ptal se a jeho slova mě bolela víc, než kdyby mi dal facku.
Ten večer jsem šla spát do pokoje pro hosty. Doufala jsem, že Honza se vzpamatuje, že si uvědomí, jak nesmyslná jsou jeho obvinění. Bohužel… Každý jeho návrat domů přinášel nové otázky, novou bolest.
„Možná to není moje dítě…“ opakoval stále a já cítila, jak se mé srdce tříští na kusy. Těhotenství, které mělo být nejšťastnějším obdobím mého života, se stalo zdrojem neustálého napětí. Každá Honzova návštěva byla pro mě utrpením…
Jeho žárlivost byla nesnesitelná
Když se náš syn Eliáš narodil, byla jsem přesvědčená, že Honza dostane rozum. Že se podívá do jeho nevinných očí a pocítí, že to je jeho krev. Jenže on nechápal, že novorozeně nemusí hned připomínat někoho z rodičů. Místo toho, aby se radoval ze svého syna, každý den analyzoval jeho rysy.
„Koho ti připomíná?“ zeptal se mě jedné noci, když jsme seděli na gauči. Eliáš spal v kolébce, zrovna měl za sebou přebalování a krmení. Po celém dni péče o něj jsem byla totálně vyčerpaná.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem unaveně.
Honza začal mluvit o našem sousedovi. „Má podobné obočí. Vidíš? Podívej, není mu podobný?„
Chtělo se mi spát a brečet najednou. Ani si nepamatuju, co jsem mu tehdy řekla.
Pak hledal podobnost mezi naším synem a různými muži, které jsme míjeli na ulici. „A co třeba pošťák?“ řekl, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po veselí. „Je tady přece každý den.„
Byla jsem unavená z neustálých narážek, neopodstatněných obvinění, která mě stále víc tížila. Eliáš byl náš – můj a Honzův! Nikdo o tom nepochyboval! Kromě mého manžela… V obličeji našeho syna hledal stopy jiných mužů. Nedokázal se na něj podívat jako na své vlastní dítě. To mě hluboce zraňovalo, ale nevěděla jsem, co s tím…
Nechal si udělat test otcovství
Když byl Eliášovi rok, Honza se jednou vrátil domů dříve než obvykle. Snažila jsem se ho přivítat a zeptat se, jak se měl, ale beze slova šel k postýlce našeho syna.
„Nechal jsem si udělat testy,“ oznámil po chvíli.
„Jaké testy?“ nechápala jsem.
„Otcovství. Musím to vědět… Nemůžu žít v nejistotě.„
Zaplavil mě příval emocí – od zármutku přes bolest až po vztek a frustraci.
„Jak… Proč?“ řekla jsem, neschopná uvěřit tomu, co slyším.
„Karolíno, musím si být jistý. Nemůžu takhle žít dál. Každý den se ptám sám sebe, jestli je Eliáš opravdu můj. Udělal jsem to pro nás, abychom to konečně… konečně uzavřeli.„
„Co uzavřeli?“ vykřikla jsem. „Jak… jak mi můžeš nevěřit?„
Rozbrečela jsem se. To, co řekl, mě hodně bolelo. Bylo to jako rána nožem do zad, a to od člověka, kterého jsem milovala.
„A co když ty výsledky ukážou, že je tvůj? Co potom?„
„Pak se omluvím…„
Manžel mě zklamal
Tehdy jsem pochopila, že i kdyby se mi omluvil, nikdy nezapomenu, čím mě nechal projít. Nikdy nezapomenu na všechny ty měsíce, kdy jsem musela bojovat o svou čest, kdy jsem byla obviňována z něčeho, co jsem neudělala.
Když přišly výsledky testů, Honza byl očividně otřesený. Díval se na ten papír s očima plnýma slz, ruce se mu třásly.
„Je to moje dítě,“ řekl tiše, jako by objevil něco, co mu mělo být jasné už od začátku.
Jeho pohled byl plný úlevy, ale já to nedokázala ocenit. Všechna ta obvinění ve mně zanechala stopu, kterou už nešlo vymazat.
„Omlouvám se,“ zašeptal, ale ta slova už pro mě neměla žádný význam.
Dívala jsem se na něj, na našeho syna, a věděla jsem, že už nikdy nebudeme stejní.
„Chci se rozvést…“ pronesla jsem do ticha.
Nečekala jsem na jeho reakci. Prostě jsem vzala syna do náruče a odešla. Honzu jsem tam nechala samotného s kusem papíru, který pro něj znamenal víc než veškerá moje láska a věrnost. Nehodlala jsem strávit zbytek života s mužem, který mi nedokázal důvěřovat. Ani kdyby to byl ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy poznala. A i když to znamenalo, že můj syn vyroste bez táty…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
