Můj manžel miluje houbaření a rád se mnou sdílí svou vášeň. Asi bych mu měla říct, že mě to vůbec nebaví, ale nějak to nedokážu. Chci ho potěšit. Problém je, že mě to vůbec nebaví, nudím se a po celém dni v lese jsem promrzlá a frustrovaná. Jak to mám vyřešit?
Chci, aby byl šťastný
Vzali jsme se před třemi lety. Myslím, že jsme dobře sladěni a milujeme se. Někdy mám dokonce pocit, že jsem s Petrem měla obrovské štěstí – zvlášť když slyším smutné milostné příběhy svých kamarádek.
Mohli byste si myslet, že slušní muži už neexistují. Kdybych nepotkala svého manžela, asi bych tomu uvěřila. On je ale opravdový poklad: starostlivý, zralý, pracovitý a k tomu ještě vtipný a oddaný.
Občas si myslím, že si ho ani nezasloužím. Možná proto jsem se tak snažila, abych ho udělala šťastným. Nechci ale, aby to bylo špatně pochopeno, v našem vztahu nebyla žádná nerovnováha. Není to tak, že bych ho zbožňovala a on toho využíval. Chtěla jsem mu prostě vrátit všechno, co mi do života přinesl. A bylo toho hodně.
Stala jsem se houbařkou
„Karolíno, brzy začnou růst lišky! Už se na ně moc těším. Půjdeš je sbírat se mnou? V sobotu bychom mohli vyrazit tak kolem páté,“ navrhl mi Petr nadšeně.
Bez většího přemýšlení jsem souhlasila. Ale když v sobotu ráno zazvonil budík ve 3:30 – tedy vlastně ještě v noci – nenáviděla jsem manžela i sebe. Jeho nadšený přístup mi však pomohl přežít první hodiny.
„Jsem tak rád, že jedeme spolu!“ řekl Petr v autě a mě okamžitě zahřálo u srdce. „Vždycky jsem chtěl, aby naše rodina dodržovala houbařskou tradici. U nás se na houby jezdilo s celou rodinou, i babička s dědou, prostě všichni. Mám na ty výlety skvělé vzpomínky. Nejen proto, že jsem se toho hodně naučil o přírodě a lese, ale i proto, že nás to sblížilo.“
„To zní opravdu hezky,“ povzdechla jsem si.
„Kdysi jsem se dokonce smál s tátou, že mi nikdy nevyjde vztah se ženou, která nemá ráda houbaření,“ zasmál se.
Bezva… Takže z toho už nikdy nevyklouznu…
Na houbách jsem se nudila
Zpočátku jsem doufala, že tenhle houbařský výlet nebude trvat déle než dvě hodiny. Představovala jsem si procházku, při které hodíme pár hub do košíku a pak se vrátíme domů. Moje představy byly daleko od reality…
„Miláčku, přidej do kroku! Ještě nejsme u konce a za chvíli sem přijdou další lidé,“ popoháněl mě Petr.
„My máme nějakou trasu? Myslela jsem, že jen tak bloudíme,“ zamumlala jsem.
„Samozřejmě, znám to tady. Vím, kde rostou různé houby a kde jich je nejvíc,“ odpověděl.
„A jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptala jsem se.
„Ještě asi sedm kilometrů.“
Musela jsem vynaložit všechnu sílu, abych neřekla nahlas, co si o tom myslím. Na konci výletu jsem byla vyčerpaná, hladová, promrzlá a šíleně znuděná. Petr naopak zářil štěstím.
„To bylo skvělé, co? Příští týden sem pojedeme znovu. Už by měly být i hřiby…“ rozplýval se.
„Jo, určitě…“ zamumlala jsem a snažila se vykřesat alespoň špetku nadšení. Jak se z toho vykroutím? Teď mu nemůžu říct, že to nesnáším, protože mu to zlomí srdce. Během několika následujících dní jsem vymýšlela plán. Byla jsem vyčerpaná, tvrdě jsem pracovala a trávit soboty v chladném, mokrém a nepříjemném lese bylo to poslední, co jsem chtěla. Nejsem na to pyšná, ale prostě jsem zalhala…
Musela jsem najít výmluvu
„Promiň, ale myslím, že tenhle víkend budeš muset jít na houby sám. Cítím, že na mě něco leze,“ řekla jsem ve čtvrtek.
„Tak si běž hned lehnout, odpočívej. Možná ještě není pozdě,“ řekl ustaraně.
„Jo, jo, už si jdu lehnout. Jen jsem ti to chtěla říct, protože posledně mi byla hrozná zima a nechci si to ještě zhoršit,“ zamumlala jsem slabým hlasem.
„Měla by sis pořídit teplejší oblečení, jestli chceme jezdit pravidelně!“ poradil mi.
„Jo, máš pravdu,“ řekla jsem, i když jsem si myslela něco jiného.
Úspěšně jsem předstírala nemoc a ten víkend jsem se vyhnula houbám. Ale cítila jsem se strašně provinile, když se Petr vrátil z výletu a s nadšením mi o všem vyprávěl.
„Bylo by to mnohem lepší, kdybys tam byla se mnou,“ řekl a odešel do sprchy.
V tu chvíli jsem se cítila jako ten nejhorší člověk na světě. Nemůžu pořád lhát svému manželovi. Nejsem přeci puberťačka, která se snaží vyhnout písemce…
Nemohla jsem dál předstírat
Neměla jsem ale ponětí, jak tuhle situaci vyřešit. Nemohla jsem donekonečna předstírat nemoc, takže mě další víkend čekal výlet. Když jsem v sobotu ve 3:30 zaslechla budík, chtělo se mi brečet. Tentokrát to bylo ještě horší, protože jsem věděla přesně, co mě čeká, a bylo to hrozné. Bylo čím dál těžší předstírat, že mě to baví stejně jako Petra.
Všiml si, že něco není v pořádku, ale netušil co. A já se mu to bála říct. Cesta domů proběhla v naprostém tichu. Cítila jsem se hrozně, nejenže jsem manželovi lhala, ale ještě jsem ho trápila mlčením.
Další den jsem se rozhodla setkat s kamarádkami, aby mi pomohly najít vhodné řešení.
„Ty máš ale problémy,“ zasmála se Pavlína, když jsem dovyprávěla svou historku. „To zní jak z gymplu. Bojíš se říct klukovi, že tě nebaví počítačové hry, tak hodiny civíš do monitoru, abys ho nezklamala. Zbláznila ses?“
Trochu mě urazilo, jak můj problém zjednodušila.
„Chceš celý život před manželem skrývat, že nesnášíš houbaření? Každý týden vstávat uprostřed noci a pak trávit hodiny v mrazivém, tmavém lese…“ pronesla Kamila.
„Jo, já vím… máš pravdu. Ale jak mu to mám říct? Bude tak zklamaný…“
„To zvládne!“ mávla rukou Pavlína. „Vždyť jsi neudělala nic špatného.“
„Prostě mu řekni, že po několika výletech víš, že to není pro tebe. Je dospělý, pochopí to,“ poradila mi Kamila.
Věděla jsem, že mají pravdu. Rozhovor s nimi mi pomohl uvědomit si, jak nezrale se chovám. No, nemám na výběr, musím Petrovi říct, že z naší rodinné tradice nic nebude… Už tři dny se odhodlávám k tomu rozhovoru. A další víkend se blíží. Nevím, jak s tím začnu, ale vím, že to musím udělat. Jen z té představy další ztracené soboty se mi dělá zle. Bez ohledu na to, jak moc by to mému manželovi udělalo radost…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
