Od čtyřiceti pěti let by měla každá žena chodit na
preventivní mamografické vyšetření. Ne každá to dělá – a je to chyba, protože jde
o to případnou nemoc odhalit včas a zahájit léčbu.
Na mamografické vyšetření se ukázala na mém levém prsu bulka a ne malá. A pak přišel verdikt: Rakovina. Mám strach, kdo by neměl? A mrzí mě, že jsem na ten problém sama.
Cesty po světě byly na prvním místě
To, že na tom jsem tak jak jsem, jsem si tak trochu zavinila
sama. Jednak jsem úplně ignorovala doporučení gynekologa, abych si
samovyšetřovala prsa a za druhé jsem měla tisíc jiných zájmů a sama o sebe se
nestarala. V anamnéze nemám nic takového, že by u nás v rodině byla
rakovina, takže jsem byla v klidu, a když mi bylo pětačtyřicet, nechala
jsem doporučení na mamograf vyšumět a radši odjela na cesty po světě. A to byla
chyba – dnes už to vím.
Zajímavé na tom je i to, že jsem si všimla, že se o
nádorech v prsech hodně píše, že si tím martýriem prošla třeba herečka
Míša Kuklová nebo zpěvačka Anna K., které nás ženy nabádaly, abychom se
nezanedbávaly a pamatovaly na prevenci, ale to šlo jedním uchem tam a druhým ven. „Mně se přece nemůže nic stát!“ ubezpečovala jsem sama sebe. Hm,
může…
Dostala jsem strach
Nakonec jsem poslechla naléhání gynekologa, kde jsem byla na
rutinní prohlídce, a na mamograf zašla. Vyzvání: „Počkejte si v čekárně,“
mě zanechalo chladnou, druhé: „Paní doktorka chce s vámi mluvit,“ mě
ještě pořád nerozhodilo. Teprve informace, že to nevypadá dobře a následná
další vyšetření zapustily do mě semínko strachu. A nakonec plán léčby a plán odstranění
prsa. Nebo radši obou… „Nejsem sama, udělala to i Angelina Jolie,“ říkala
jsem si – ale v té chvíli mi moc lehko nebylo, protože jsem, jako
rozvedená a bezdětná, na všechno byla a jsem sama.
Říká se: Jako kůl v plotě
– a mně se motalo v hlavě: „Proč vlastně?“ Vždyť ten kůl má vlevo
kámoše a vpravo taky a dál jich je ještě víc…
Poznala jsem pravé přátele
Říká se, že v nouzi poznáš přítele – a přesně to jsem
pocítila na vlastní kůži. Necítila jsem sice žádnou potřebu svoje trápení ventilovat
moc často, ale pár kamarádkám jsme se svěřila. Následovaly podivné reakce: „Proč jsi na ten mamograf nešla dřív?“ nebo: „A jak se žije bez prsů, ukážeš mi jizvu?“ nebo taky: „To už tě fakt žádnej chlap nebude chtít…“ a
ještě horší hlášky se ke mně donesly, aniž jsem chtěla. Když jsem jednou
potřebovala odvézt z nemocnice, nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl.
Připadám si jako prašivá. Už takhle je mě půlka – a když
vedle mě není nikdo, kdo by mě podpořil, je to o to horší. Čekají mě další
vyšetření a chemoterapie a všichni kolem mě se tváří, že se jich to netýká, že
je to jen můj problém. A já si uvědomuji, že i můj, že jsem se obklopila lidmi,
kteří jsou bezcenní – ale naštěstí jsem získala nové přátele, kteří jsou na tom
jako já. Jen mě mrzí, že je svět zdravých a nemocných oddělený, že si spousta
lidí neuvědomuje, že zítra to mohou být oni, kdo bude podporu a pomoc potřebovat.
Věřím,
že všechno dobře dopadne a dělám pro to všechno. Kamarádky jsem hodila za hlavu
a soustředila se sama na sebe a na svoje zdraví – a také na svoje nové přátele.
Navzájem se podporujeme, a tak to má být.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
