Karlovi zemřela matka. Zařídil pohřeb a splnil matčino poslední přání. A to, aby se pohřeb konal v kruhu rodinném. Karel sezval příbuzné a v malé kapli se oddávali smutku. Když se najednou rozrazili dveře a vešli sousedi, oblečení do trička a kraťasů. Karel se nezmohl na slovo.
Matka byla dlouho nemocná a smrt pro ni byla vysvobozením. Poslední měsíce trpěla silnými bolestmi a ani silné prášky proti bolesti nezabíraly. Když mi lékař telefonicky sdělil, že je matka po smrti, ulevilo se mi.
Já i sestra jsme chodili mamku do nemocnice pravidelně navštěvovat. Ale po poslední mrtvici se už mentálně nezotavila a ty dva měsíce pro ní byly utrpením. V jejím případě ji pokrok uškodil. Kdyby jí sousedka nezavolala rychle záchrannou službu, zemřela by na místě. Jenže jelikož jí byla poskytnuta bezprostřední pomoc, lékaři jí aplikovali nějaký přípravek, který jí rozpustil sraženiny. A tím jí zachránili život. Bohužel v jejím případě to znamenalo bolest, bezmoc a trápení.
Matka ochrnula na obě ruce a nohu. Měla silné bolesti a ač se zdravotní sestry snažily a polohovaly jí, stejně měla proleženiny. Po týdnu nás už mamka ani nepoznala. Byli jsme vděční za morfium. Vždy nám bylo těžko u srdce, když jsme naši maminku viděli v takovém stavu. A pak vše změnil jeden telefonát. Musím říct, že po tom, co jsem viděl tolik bolesti jsem byl rád, že maminka už netrpí. V duchu jsem jí za vše poděkoval a poděkoval jsem i směrem k nebi za milosrdenství.
Se sestrou jsme si po pár dnech vyzvedli matčiny věci z nemocnice a začali zařizovat pohřeb. „Karle, maminka si přála obřad jen v kruhu rodinném. Měli bychom jí to splnit. Stejně její vrstevníci jsou už dávno mrtví,“ pronesla sestra Ivona. Souhlasil jsem. Věděl jsem o matčině přání. V pohřebním ústavu jsme vše zařídili na první sezení. Vybrali jsem krásnou rakev a velkou květinovou výzdobu. Bílé květiny, takové měla maminka ráda. A milovala zvuk houslí, a tak jsme nechali zahrát několik dojemných písní.
Když jsme odcházeli, byl jsem spokojený. Hřálo mě vědomí, že jsme vybrali to nejlepší. Líbila si mi i malá kaplička na okraji města. Působila na mě podle fotek komorním dojmem. Informovali jsme příbuzné a roznesli parte po okolních domech v přilehlých ulicích, kde mamka žila. Na parte bylo výslovně napsáno, že se obřad koná v úzkém kruhu rodinném. V den pohřbu jsme se sešli před kapličkou. Bylo nás osmnáct. Nejbližší rodina. Všichni jsme mlčeli. Před obřadem mě vyzval zřízenec, abych zkontroloval kapli.
Byl jsem spokojený. Kaple měla klenutý strop a velká květinová výzdoba nádherně ozdobila celý prostor. Vešli jsme za zvuku houslí. Usedli jsme a pán v obleku řekl pár slov o mamince. Bylo to dojemné. Truchlení přetrhl zvuk dveří. Otočili jsme se a do kaple vstoupili sousedi oblečení do pruhovaných triček a kraťasů s velkými kapsami. Obřad za zvuku houslí došel do svého konce. Najednou jsme uslyšeli opět zvuk dveří. Sousedi odešli. Po obřadu jsme jeli na hrob položit květinovou výzdobu.
Poté jsme šli na smuteční večeři. A tam se strhla diskuse o chování sousedů. Je to manželský pár, který miluje drby. Jsem přesvědčený, že se přišli podívat na to, kolik jsme investovali do obřadu a zda jsme se jako rodina důstojně s mamkou rozloučili. Nepřišli jí vzdát úctu. To by přišli jinak oblečení a donesli by třeba alespoň jeden karafiát. Ne, oni přišli, podívali se a zase odešli. Je mi z nich na zvracení. Byl jsem z jejich chování natolik v šoku, že jsem se na nic nezmohl a ani situace to nedovolovala. Opovrhuji těmito lidskými hyenami.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
