Hledal jsem v šatníku letní oblečení, když mi jedna krabice spadla přímo na hlavu. Všechno proto, že místo abych si udělal pořádek, jsem tam celá léta jen bezhlavě házel věci.
Vzpomněl jsem si na ty prázdniny
Ale protože jsem plánoval navštívit rodiče na několik dní, neměl jsem jinou možnost, jen se probírat těmi věcmi. Skončilo to tak, že krabice spadla na zem. Neochotně jsem slezl ze židle, abych uklidil ten nepořádek.
Podíval jsem se dovnitř a oněměl jsem. V krabici byly staré fotografie, korespondence a pohlednice z doby, kdy… no, z těch let. Posadil jsem se na podlahu a vzal první fotografii…
Myšlenky mi zabloudily do mých mladých let, kdy jsme s rodiči jeli do vesničky v jižních Čechách. Čekala nás rekreace v malých dřevěných chatkách se dvěma místnostmi a provizorní kuchyní. Na toaletu se muselo dojít do hlavní budovy. Strávit dva týdny v takových podmínkách by mě dnes přivedlo k šílenství, ale tehdy nám to nevadilo.
První den pobytu jsme vybalovali zavazadla, hledali pro všechno místo a prozkoumávali okolí. Mezitím začali přijíždět další rekreanti.
Potkal jsem bohyni
Druhý den se mi podařilo vytratit k nedalekému jezeru. Chtěl jsem se trochu opalovat na molu a pozorovat plovoucí kachny. Byl jsem po obědě a tak najezený, že jsem na chvíli usnul. Když jsem otevřel oči, viděl jsem, jak se po cestičce blíží postava… Vypadala jako, hmm, jak to říct… pravá bohyně…
Přesně tak jsem to cítil. Ta dívka byla prostě úchvatná. Mohlo jí být asi 16 let, byla tedy o rok nebo dva mladší než já. Měla krásné dlouhé blond lokny, štíhlé nohy a lehce opálenou pleť. Čistá dokonalost. A tato dokonalost si sundala šaty a skočila do vody v květovaných plavkách. Celého mě postříkala vodou a pak se vynořila těsně u mola.
„Jejda, promiň, nechtěla jsem,“ omlouvala se a odhrnovala si vlasy z obličeje.
Seděl jsem tam jako přikovaný. Když se naše pohledy setkaly, cítil jsem, jako bych ztratil půdu pod nohama. Její oči měly barvu jasné oblohy a zářily jako slunce nad námi.
„Ehm… Víš… To je v pořádku,“ koktal jsem jako hlupák.
„Klidně si vem můj ručník, je tamhle,“ ukázala na břeh.
„Přinesl jsem si vlastní,“ řekl jsem a vstal. „Není ti zima?„
„Je mi strašná zima, myslela jsem, že voda bude teplejší,“ zasmála se.
Vyšplhala na molo, zabalila se do ručníku a vrátila se ke mně.
„Ještě jednou promiň. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem tě neviděla.„
„To je v pohodě,“ zasmál jsem se.
„Ale teď tě vidím perfektně,“ usmála se. „Jsem Anička, přijela jsem s rodiči na léto. Ty asi také, že?„
„Jo. Jsem Karel,“ natáhl jsem ruku a cítil, jak mnou při jejím stisku projel proud.
Vypadala jako anděl…
Byl jsem k ní upřímný
„Hele, když už jsme se seznámili, co bys řekl na společné plavání? Třeba zítra, až bude tepleji… Nedaleko je skvělá pláž. Byla jsem tam loni, takže ji dobře znám.„
„No, rád bych, ale je tu malý problém… Neumím plavat,“ přiznal jsem se a zrudl.
„Vážně? Tomu nevěřím! Jak to?„
„Když jsem byl malý, málem jsem se utopil. Od té doby mám z vody panickou hrůzu. Radši se držím na břehu,“ přiznal jsem upřímně.
„To je opravdu smutné, ale myslím, že s tím můžeme něco udělat. Mohla bych tě trochu učit, pokud chceš…„
Popravdě, jen abych viděl její krásné oči, byl jsem ochoten se učit cokoli, dokonce i začít lézt na skály. Takže jsem bez váhání souhlasil.
Zamiloval jsem se
Druhý den jsme vyrazili hned za úsvitu. Pláž byla ještě prázdná, takže jsem se nemusel bát, že někdo uvidí mé žalostné pokusy udržet se nad vodou. Naštěstí byla Anička mistryní v plavání. Díky její trpělivosti a podpoře se mi podařilo uplavat asi dva metry! Byl jsem na sebe hrdý. A když mi Anička na rozloučenou dala pusu na tvář, cítil jsem se jako v sedmém nebi.
Sblížili jsme se natolik, že jsme všude chodili spolu. Často jsme chodili na dlouhé procházky lesem, opalovali se na dřevěném molu a hráli si ve vodě. Překvapivě si naši rodiče také padli do oka a začali trávit hodně času spolu. Ty dva týdny utekly jako voda.
Poslední večer jsme dostali nápad uspořádat táborák – jen já a Anička. Vzali jsme si teplé deky a nějaké občerstvení. Plameny šlehaly vzhůru, na nebi zářily hvězdy a já nemohl odtrhnout oči od Aničky. Objal jsem ji a políbil na rty.
Možná je to trochu trapné, nebo možná vůbec ne, ale jako sedmnáctiletý kluk jsem prožil svůj první polibek v životě a bylo to z lásky. Ona se pravděpodobně také líbala poprvé.
„Aničko…“ řekl jsem tiše.
„Taky mi budeš chybět. Slibuji, že ti budu psát. Ty mi to slib taky.„
„Slibuji,“ ujistil jsem ji.
Den, kdy jsme se museli rozloučit, byl jedním z nejsmutnějších dnů mého života. Snažil jsem se ukázat rodičům, že to zvládám, ale když jsem si sedl dozadu do auta, sotva jsem zadržoval slzy.
Náš vztah tehdy neměl šanci
Psali jsme si dopisy, pak SMS zprávy, vyměňovali jsme si pohlednice a někdy si i volali. Ale dělilo nás mnoho kilometrů a neměli jsme možnost se vidět. Výsledkem bylo, že všechno pomalu vyprchalo.
Léta plynula. Dostudoval jsem, oženil se, rozvedl, a nakonec jsem se přestěhoval do malého bytu v centru města. Rodiče, kteří bydleli na vesnici, jsem navštěvoval jen zřídka. Od nich jsem se dozvěděl víc o Aničce, protože stále udržovali kontakt s jejími rodiči. Také ona si někoho našla, ale pak se rozešli. No, takový je život.
Teď mi zůstaly jen vzpomínky – fotografie, korespondence, pohlednice. Vše jsem shromáždil a dal do nové krabice. Byl to nádherný okamžik, ale patřil do minulosti…
Život mi připravil překvapení
Druhý den ráno jsem si sbalil věci a vyrazil k rodičům. Přivítali mě nadšeně a hned jsme se posadili ke stolu na verandě.
„Neuhodneš, kdo se právě přistěhoval do sousedství,“ oznámila máma a podala mi sklenici limonády. „Pamatuješ si ty lidi, se kterými jsme strávili prázdniny v jižních Čechách před 20 lety?„
Málem jsem se zadusil limonádou.
„Zůstali jsme v kontaktu dodnes. Když hledali klidné místo, přesvědčili jsme je, ať se přestěhují sem. Tady je takový klid. A představ si, že s nimi přijela i jejich dcera a…„
V tu chvíli jsem už neslyšel ani slovo. Koukal jsem se přes plot, kde stála ona – moje Anička. Teď už žena, ne dívka. Zlaté prameny vlasů jí padaly na ramena zakrytá lehkými šaty. Hned jsem věděl, na koho se dívám. Vyskočil jsem a zamířil k brance. Naše pohledy se setkaly a její oči měly tak intenzivně modrou barvu jako bezmračné nebe nad námi.
„Přijel jsi,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Konečně jsem se dočkala…„
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
