Moje rodina nebyla zrovna ideální. Táta pil první ligu a mámu si také nepamatuju střízlivou. Moje starší sestra se o mě nestarala, tu zajímali jenom kluci.
Táta mě vyhodil z domu
Když si vzpomenu na domov, vidím místo plné agrese, alkoholu, vzteku, frustrace a věčných výčitek. V hlavě mi zní jen zvuk otvíraných plechovek, třískajících lahví a křik matky, když na ni otec znovu zvedl ruku. A v tom všem jsem byl já, malý, vystrašený kluk, který vůbec nevěděl, co se děje.
Možná vás napadne otázka, jak mohou rodiče vyhodit vlastní dítě z domu. Mohou… Byl to den jako každý jiný. Přišel jsem domů, sedl si vedle otce, který byl opilý. Když jsem sahal po ovladači od televize, omylem jsem shodil tátovu láhev s pivem.
Začal na mě křičet a nadávat mi, že jsem k ničemu, že lituje, že jsem se narodil. A pak dodal, že mě už nikdy nechce vidět.
„Vypadni z mého domu!“ křičel otec. „Nedívej se na mě tak hloupě. Prostě si vezmi věci a zmiz.“
Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci, nebo to říká v návalu emocí. Že se uklidní a mávne nad tím vším rukou.
„Jsi snad hloupý nebo hluchý?“ zařval a zahnal se na mě. „Říkám ti, sbal si věci a vypadni z mého domu.“
A tak jsem v šestnácti letech skončil na ulici…
Život na ulici nebyl jednoduchý
Vůbec nikoho z rodiny nezajímalo, jestli budu mít co jíst a kde spát. Věděl jsem, že musím být silný, i když jsem každou chvíli měl slzy na krajíčku. Neměl jsem kam jít. Moje starší sestra s námi už dlouho nežila, ale věděl jsem, že u ní nemám šanci.
První noc jsem spal na lavičce před naším domem. Stále jsem doufal, že ráno se máma nebo táta vzpamatují a přijdou mě hledat. Ale nic takového se nestalo. Máma, zmámená kocovinou, kolem mě ráno prošla, jako bych byl duch.
Ze začátku to nebylo tak hrozné. Měl jsem ještě trochu peněz a hrdost, takže jsem nežebral ani nekradl. Ale to se brzy změnilo. Začal mě trápit hlad a únava. Peníze mi brzy došly, a tak jsem věděl, že jediná šance, jak přežít, je začít krást.
Samozřejmě, že jsem měl strach. Kdo by se nebál? Zpočátku jsem kradl malé věci, drobnosti u pokladny, pečivo nebo ovoce ze stánků na tržišti. Cokoliv, jen abych přežil další den. Vím, že to není nic, čím bych se mohl chlubit, ale šlo mi to dobře. Cítil jsem se strašně, jenže jsem neměl na výběr.
Krádeže se staly mým jediným zdrojem příjmu, protože šestnáctiletého bezdomovce nikdo nezaměstná. A rozhodně jsem neměl v úmyslu obrátit se na úřady. Bál jsem se, že se budu muset vrátit domů.
Chtěl jsem ukrást hodinky
Takhle jsem žil tři měsíce. Za celou tu dobu mě nikdy nechytili, asi jsem měl štěstí. Ale jednoho dne mě štěstí opustilo. Šel jsem do obchodního centra ukrást nějaký chleba a šunku ze supermarketu. A tehdy jsem ho uviděl. Byl to starší muž, asi ve věku mého otce. Co mě na něm upoutalo, byly jeho velké zlaté hodinky. Už jsem měl zkušenosti s krádeží podobných šperků, takže jsem věděl, že pokud to dobře zahraju, ty hodinky budou moje. A přinesou mi peníze na pár dní života.
Přiblížil jsem se k tomu muži, natáhl ruku, abych mu rozepnul hodinky… A v té chvíli mě chytil. Zalil mě studený pot. Nevěděl jsem, kam se mám dívat.
„To není hezké, mladý muži,“ řekl zklamaně. „Jsi mladý, takže možná nevíš, že tohle není správná cesta. Nestydíš se?“
Nevěděl jsem, co dělat. Chytil mě při činu. Měl jsem všechno popřít? To by mohlo věci zhoršit. Jen jsem sklonil hlavu.
„Jsi ještě tak mladý… Chápu, že to teď máš možná těžké, ale pro každého existuje naděje. Krádež není cesta, pro tebe ani pro nikoho jiného…“
Ani jsem se nesnažil s ním diskutovat. Co jsem mu mohl říct? Že to není moje vina? Že mě rodiče vyhodili na ulici bez haléře v kapse? Copak by ho to vůbec zajímalo?
Změnil mi život
„Nehodlám volat policii,“ řekl ten chlap. „Vidím, že nejsi obyčejný zloděj nebo feťák. Shodou okolností potřebuji pomocníka… A ty mi dlužíš laskavost…“
„Chcete mi dát práci poté, co jsem vás chtěl okrást? To nechápu…“
„Myslím, že je to nabídka, kterou nemůžeš odmítnout. Žiju na venkově a mám velký ovocný sad. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže se sběrem ovoce, protože už to sám nezvládám. Nevyděláš si balík, ale dostaneš poctivé peníze za poctivou práci a postavíš se na nohy. Co říkáš?“
Začal jsem se rozhlížet kolem, jestli nejde o skrytou kameru nebo něco takového.
„Proč to děláte?“ vykoktal jsem.
„Proč jsi tak zvědavý? Možná mám dobré srdce a věřím v lidi. Vidím, že jsi ztracený, a já vím, jak ti ukázat cestu k lepšímu životu.“
A tak jsem se seznámil s Pavlem. O několik měsíců později mi prozradil, proč ke mně byl tak laskavý. Ukázalo se, že kdysi byl také bezdomovec. Všichni se od něj odvrátili a on zůstal bez ničeho. Pak mu někdo dal mu druhou šanci a on se postavil na nohy.
Nevím, jak bych skončil, kdyby nebylo mého zachránce. Pravděpodobně bych stále žil na ulici, kradl jídlo a občas okrádal lidi. Nebo bych dopadl stejně jako moji rodiče. Jsem vděčný, že mi osud dal druhou šanci a přivedl mi do cesty Pavla. Pomáhám mu s každodenními pracemi, starám se o sad a uklízím. To je to nejmenší, co mohu udělat, abych mu oplatil, že mi zachránil život…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
