Asi každý z nás občas něco pokazí. Upustí skleničku, zapomene koupit máslo nebo omylem něco rozbije. Dostat se do úzkých bývá snadné, náprava už je horší. V případě Kamilina manžela bývá nejobtížnější přiznání. Za všechno totiž může někdo či něco, ale nikdy ne on.
S Vláďou budeme 20 let a myslím, že manželství nám
v zásadě vyšlo. Ono žádný pár není ideální a kdo myslí, že ano, žije v iluzi. Možná se takový člověk příliš kouká na sociální sítě, možná sám nikdy žádný pořádný vztah neprožil. Kdo ví. To naše manželství
je na pořádné zážitky jako stavěné. Manžel totiž trpí určitým psychickým
blokem, který mu neumožňuje přiznání viny. Proto, ať už se u nás stane
cokoliv, nést vinu za to budu vždy já, děti, špatný výrobek nebo alespoň soused,
který omylem kýchl. Nikdy však Vláďa…
Abych ale byla spravedlivá, manžela mám hodného a obětavého,
o tom žádná. Jen má, asi jako každý, své vrtochy. Rád by totiž druhým vždy a ve
všem vyhověl (na můj vkus snad až moc), ale běda, když se mu něco nepovede, to
pak létají talíře.
Například v devadesátkách, kdy byla hodně populární pizza a on se chopil příprav večeře. To jsme byli ještě mladí a krátce
spolu, takže mi přišlo milé, že se chlap staví k vaření čelem. Ono dát pizzu
do mikrovlnky kulinářské umění zrovna velké nebylo, jenže v mých očích to
kdysi um představovalo.
Vláďa pizzu připravoval u nás, v bytě mých rodičů
a tak jsem mu chtěla napřed vysvětlit, jak naše mikrovlnka funguje. Myslela
jsem to dobře. Jenže on místo vděku nevrle zasyčel, že prý není blbý a abych z něj blbce nedělala. Zastyděla jsem se a
zmlkla. Je to přece chlap. Jenže takový, který se nejen nepodíval na návod
k přípravě, ale pořádně ani na displej přístroje. Výsledkem pak bylo, že
naťukal jiný čas a pizza vylezla nejen rozvařená a spálená, ale
současně zanesla i mikrovlnku, neb „kdosi“ zapomněl dát pod těstový
základ ještě jeden talíř…
Když náš výtvor zasmradil celou kuchyň, začal být Vláďa nevrlý, nadával a bušil kolem sebe rukama. Za pokažené jídlo
jsem prý mohla já a naše „pitomá mikrovlnka“. Já kvůli tomu, že jsem mu včas neřekla, jak se přístroj ovládá,
mikrovlnka zase proto, že pizzu zákeřně spálila. Upřímně, celá událost byla po
chvíli k smíchu. Vždyť o nic nešlo. Jen Vláďa se čílil, jako by ho snad
někdo známkoval.
Od akce s pizzou uběhlo několik měsíců. Protože
byl můj protějšek jinak milý, myslela jsem, že šlo jen o nějaký zkrat. Jenže ne tak docela. Kravál, zpravidla kvůli prkotinám typu, že něco upadlo nebo
došlo, u nás začal být na denním pořádku. Například když jsme
se sestěhovali, probudil mě zvuk tříštícího se skla. „Co se děje?“ rozlepovala jsem oči v šest ráno a Vláďa už se horečně rozčiloval v koupelně.
Omylem totiž shodil můj flakon s parfémem a ten praskl. No,
jiná žena by mu za to ještě vynadala, ale u nás vyšla situace opačně.
Prý si ten „krám“ dávám, kam nepatří,
tudíž je jeho pád moje chyba. A když jsem mu oponovala, že to on parfém shodil,
zatímco já spala v ložnici, rozčílil se nanovo s tím, že nic takového by
se bývalo nestalo, kdyby soused nad námi hlasitě nekýchl a on se nelekl
a nerozhodil rukama.
Možná se teď bude leckdo divit, proč jsem s Vláďou zůstala,
ale zůstala. Děti přišly brzy a i kvůli nim jsem nechtěla trhat rodinu. Navíc pro banality! Vlastně si myslím, že kdyby se „náš táta“ pořád tolik
nerozčiloval a občas mávl rukou nad tím, že se něco nepovedlo, ulevil by nejen
okolí, ale především sobě. Vždyť omyly jsou přirozené a netřeba vymýšlet viníky.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
