Justýna byla vždy zaneprázdněná výchovou a pomoci druhým. Nikdy nelenošila, nevěnovala se jen sobě nebo koníčkům. To se změnilo po náročné nemoci. Zjistila, že říkat „ne“ je úplně v pořádku, neli životně důležité.
Všichni mě znají jako aktivní ženskou, co zastane všechnu práci, ráda přijede, se vším pomůže, pohlídá a navaří. I na úkor vlastního volna nebo pohody. S tím je konec. Během rekonvalescence po nemoci jsem si začala vážit času, napojila jsem se na vnitřní klid a chci víc. Takže muselo jít hodně lidí stranou, přestože se jim to občas nelíbilo.
Já jsem byla vždycky hodně aktivní, stíhala jsem dost věcí a zvládala skloubit rodinu s dalšími povinnostmi. Bylo to určitě na úkor vlastní pohody, odpočinku a duševního klidu. Zdědila jsem ale po matce takovou povahu, kdy nemáte stání. Potřebujete prožívat produktivní dny, válení je pro lenochy nebo pro nemocné. I jako nemocná jsem se doma zabývala alespoň šitím a podobně.
Když se pak děti odstěhovaly a já žila s manželem sama, všechno se změnilo. Měla jsem mnohem víc času a to mě děsilo. Takže jsem ho opět zaplnila. Běžný týden u mě vypadal poslední roky tak, že jsem hlídala minimálně tři dny vnoučata. Pomáhala jsem staré sousedce s úklidem a hlavně poslouchala její historky a remcání. Dojížděla jsem po práci za nemohoucí tchyní na návštěvu a o víkendech jsem u nás hostila děti na oběd anebo se starala o zahrádku.
Někdy toho bylo opravdu hodně. Když se mi sešlo najednou více setkání s kamarádkami, které mi bylo hloupé odmítnout. Kolikrát mi takové sedánky nic nedaly, jen jsem ztratila čas, což jsem si pak vyčítala. Bývala jsem k smrti unavená a hubla jsem, pod očima se mi dělaly ošklivé vaky. Manžel mi řekl, že bych se měla na všechny vykašlat a víc odpočívat.
„No, kdybych to dělala jako ty, jen si lebedím v lenošce u knížek nebo chodím na šachy a mám pohodu,“ vyčítala jsem mu jeho první roky v důchodu, kdy se rozhodl dělat si, co chce.
Pak přišla chřipka, jakou jsem ještě nezažila. Lehla jsem a nevstala týden, bála jsem se, že snad budu muset do nemocnice. Vyděsilo mě to a rozhodla jsem se nepodcenit rekonvalescenci a pak ještě pár týdnů svědomitě odpočívat. Vzala jsem si v práci nemocenskou a nadále rušila všechny svoje povinnosti. Sousedce musel holt uklidit někdo jiný, kamarádky klevetily po kavárnách beze mě.
Manžel se musel postarat o zahrádku a vnoučata hlídali konečně taky ostatní příbuzní. Tolik jsem si odpočinula a našla si svoje nové rituály. Vstávala jsem před rozedněním, poslouchala ptáky a pak si dlouho četla. Zvykla jsem si na ranní krátké cvičení i zdravotní procházky do parku. Zdraví mi zesílilo, cítila jsem se jako rybička. Svého času jsem si ale začala mnohem víc vážit.
A tak jsem se logicky zamyslela nad svým rozvrhem a dala všem na srozuměnou, jak to bude vypadat následovně. Vnoučata hlídám maximálně jednou týdně každé, ať se s tím maminky smíří. Na kamarádky si dělám čas jen, když mám chuť. Třeba jednou za měsíc, když na to přijde. Pomáhat sousedce už nechodím, uvědomila jsem si, že mě trochu využívala a její hloupé řeči mi nechybí. Setkala jsem se i s negativními reakcemi. Ano, chci mít víc času jen pro sebe!
Stále ráda jednou za čas pozvu děti na oběd, ale už se nehoním. Klidně jim řeknu, že si mají donést přílohu nebo druhé jídlo, když mají alternativní dietu. Dřív jsem kvůli tomu vařila i tři jídla na nedělní oběd! Ráda se taky nechám pozvat, navařila jsem se už v životě dost.
Věnuji se koníčkům a nemám špatný pocit, že mi něco utíká. Klidně si budu dvě hodiny aranžovat kytice do bytu. Za tchyní posílám hlavně manžela, který na mě péči o ni tak trochu přehodil. Zkrátka jsem se naučila říct i „ne“ a je to skvělé. Akorát mám pocit, že bych to „ne“, nejraději říkala už stále.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
