Vždycky jsem snila o krásné svatbě. Pocházím z rodiny, kde se svatby slavily ve velkém, bez jakýchkoli kompromisů. Svatba byla událostí, na kterou se vzpomínalo roky. Každá sestřenice, teta, sousedka – všichni museli vidět, že novomanželé mají co ukázat a že chtějí své hosty královsky pohostit. Měl to být den, který si budete pamatovat až do smrti. A já chtěla, aby můj velký den byl opravdu velký…
Chtěla jsem velkolepou svatbu
Když mě Patrik požádal o ruku, byla jsem v sedmém nebi. A pak jsem začala plánovat. Jaká bude svatba? Kde ji uspořádáme? Kolik lidí pozveme? Jak to všechno dopadne? Věděla jsem jediné: nechci žádnou skromnou akci v úzkém kruhu rodiny. Nečekala jsem roky na to, abych se vdala někde potají.
Patrik ovšem měl jiný názor. „Justýno, nestačila by nám malá svatba? Jen rodiče, sourozenci a pár přátel…“ nadhodil opatrně.
Podívala jsem se na něj jako na blázna. Jaká malá svatba? Jakých pár přátel? „Malá svatba?“ zeptala jsem se s lehkou ironií v hlase. „To má být vtip? Co by na to řekla máma? Teta Krystýna? Dědeček a babička? U nás se to takhle prostě nedělá! Svatba musí být pořádná!„
Patrik mlčel. Věděl, že nemá smysl se hádat, protože když si něco umanu, nic mě od toho neodradí. Ano, mluvil také o úsporách, o tom, že na to nemáme. Oba jsme pracovali, ale naše platy nám neumožňovaly velké výdaje. Kdysi jsme si spočítali, kolik bychom museli našetřit na takovou akci – vyšlo nám, že by to trvalo pět let. Pět let! Nehodlala jsem čekat tak dlouho…
Potřebovali jsme peníze na svatbu
„Co takhle půjčka?“ navrhla jsem jednoho večera.
Patrik zvedl obočí. „Půjčka? Na svatbu? Justýno, nemyslíš vážně, že si vezmeme úvěr na něco takového!„
„A co je na tom špatného?“ odpověděla jsem klidně. „Svatba je investice. Vrátí se nám! Obálky, dary… Každý ví, že na svatbě hosté přispívají. My zaplatíme teď a po svatbě to splatíme. A ještě nám zbyde!„
Patrik se na mě podíval a v očích měl nejistotu. Věřila jsem, že se nechá přesvědčit. A vlastně se nechal přesvědčit rychleji, než jsem čekala. Možná mi věřil. Možná se nechtěl hádat. Po dlouhých rozhovorech jsme se rozhodli a půjčili si v bance 400 000.
Myslela jsem si, že to bude stačit na všechno: sál, jídlo, hudbu, výzdobu a fotografa. Byla jsem nadšená, protože jsem si plnila svůj sen. Patrik byl méně nadšený, ale neodporoval, protože věděl, že moje štěstí je pro něj nejdůležitější.
Také rodiče nám něco přispěli, takže jsme dohromady utratili přes půl milionu za svatbu pro 150 hostů. Ale podle mě to stálo za to. Sál byl nádherný, obrovský a s úžasnou květinovou výzdobou. Najali jsme skvělou kapelu a menu jsme dohodli s vyhlášeným šéfkuchařem, který se svým týmem připravil čtyři teplé chody, studený bufet, dezerty a dort.
Všechno bylo dokonalé
Pak nadešel ten velký den. Hosté se usmívali, gratulovali nám, jak jsme to všechno krásně zorganizovali. Byla jsem hrdá. Byl to přesně ten okamžik, o kterém jsem snila celý život. Když jsme s Patrikem vyšli na parket k našemu prvnímu tanci, viděla jsem, jak si tety utírají slzy a sestřenice závistivě sledují moje šaty.
Když svatba skončila a poslední hosté opustili sál, byli jsme s Patrikem unavení, ale šťastní. Všechno šlo podle plánu. Jídlo bylo skvělé, hudba a zábava úžasná, prostě to nejlepší, co jsme si mohli přát. Cestou domů jsem cítila směs radosti a úlevy.
A půjčka? Žádný problém! Věděla jsem, že až zítra otevřeme obálky od hostů, zjistíme, že všechno je v pořádku…
Realita byla krutá
Druhý den odpoledne jsem seděla v kuchyni s hrnkem studené kávy v ruce a před sebou jsem měla hromadu obálek. Dívala jsem se na ně s očekáváním. Patrik ještě spal, ale já už nemohla vydržet to napětí. Nebyla v tom zvědavost, ale touha po úlevě, kterou jsem tolik potřebovala.
Otevřela jsem první obálku, bylo v ní tisíc korun. „No, je to teprve začátek,“ řekla jsem si. V další obálce bylo osm stovek. „Možná to jsou ti chudší příbuzní,“ uklidňovala jsem se. Ve třetí obálce bylo patnáct stovek, v další pětistovka a tak dále.
Srdce mi začalo bít rychleji. To není možné! Vždyť svatba stála majlant! Jak je možné, že nám hosté dali tak málo? Otevírala jsem další a další obálky, ale částka se ani zdaleka neblížila tomu, co jsem očekávala. S každou další obálkou ve mně rostla panika.
Když Patrik přišel do kuchyně, byl ještě rozespalý a zíval. „Už jsi otevřela obálky?“ zeptal se a posadil se ke stolu naproti mně.
Neodpověděla jsem hned. Položila jsem poslední otevřenou obálku na stůl a zhluboka se nadechla. Věděla jsem, že nebude spokojený.
„Patriku… máme problém…“ zašeptala jsem.
Chvíli na mě mlčky zíral, jako by se snažil pochopit, co se stalo. Potom začal počítat. A čím déle počítal, tím víc se jeho výraz měnil.
„Justýno, kolik toho máme?“ zeptal se bezradně.
„Něco přes dvě stě tisíc…„
Patrik si promnul obličej rukama a hlasitě si povzdechl.
Máme na krku dluh za svatbu
Seděli jsme tiše, oba zničení a bezradní. Všechno, v co jsem doufala, bylo pryč. Obálky měly být naší záchranou, ale vrátila se nám sotva polovina! Hosté byli nadšení, chválili nás na každém kroku, ale uvědomili si vůbec, kolik nás to stálo? Opravdu si mysleli, že to všechno byla jen naše „rozmařilost“, kterou si sami zaplatíme?
Od té doby uplynulo několik týdnů. Splácení úvěru nám bude trvat ještě pár let. Na líbánky můžeme zatím zapomenout. Patrik se snaží být klidný, i když vím, že je zklamaný. Já naopak cítím obrovskou hořkost. Myslela jsem, že když uspořádáme krásnou svatbu, lidé to ocení. Pozvala jsem je přece na akci roku! Jak mohli přinést takové drobné?
Teď už vím, že to byl jen naivní sen. Dnes se dívám na zbývající částku půjčky a úroky a přemýšlím, jestli to všechno stálo za to. Jestli stálo za to vzít si půjčku jen proto, abychom udělali velkou svatbu pro tolik lidí. Asi ne. Ale to jsem zjistila až příliš pozdě…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
