Josef měl velké plány. Přemýšlel, že by vzal manželku Aničku do Karibiku. Za pár měsíců bude mít kulatiny, tak by to chtělo pořádný dárek. Jenže osud tomu chtěl jinak.
Nemůžu si zvyknout na to, že jsem vdovec. Je to příliš brzy, příliš naráz a bez varování. Ten šok byl tak velký, že jsem neměl ani sílu brečet. Jen jsem stál a kolem mě šel život dál.
Anička byla o sedm let starší než já. Byli jsme spolu 30 let. Vychovali jsme dvě děti a konečně se těšili, že začneme cestovat a odpočívat. Anička byla hodná. V její přítomnosti jsem měl pocit, že dokážu vše na světě. Přišlo mi, že jí nemůžu jako mladý ucho zajímat. Byla ze stejné vesnice a věděl jsem, že se o ni zajímali jiní kluci a ona s nimi laškovala.
Ale vybrala si mě. Vždy mi říkala: „Pepíčku, až budu stará, ty budeš v nejlepších letech. Teď se o tebe postarám já a za sto let se o mě postaráš ty.“ Svému vtipu se pokaždé nahlas zasmála. Byla to moje první holka. S ní jsem objevoval krásu intimních chvilek. Líbil se jí můj elán, široká ramena a svalnaté břicho. Závodně jsem plaval, a kdybych věděl, že na to utáhnu nejhezčí holku z vesnice, trénoval bych s větší vervou.
S Aničkou nám to klapalo. Bez problémů jsme vychovali děti, které už mají své životy, ale rodinu ještě nezaložily. Anička si nikdy nestěžovala, že by ji něco bolelo. Společně jsme dělali domácí práce a zahradničili. Každý rok jsme si dopřáli dovolenou u moře. Anička moře milovala. Letos by oslavila kulaté narozeniny, šedesáté, a tak jsem přemýšlel, že bych jí věnoval něco pořádného. Napadla mě dovolené v Karibiku. Dokonce jsem v cestovce zaplatil zálohu za čtrnáctidenní zájezd na Kubu.
Jenže se říká: „Chcešli rozesmát pána Boha, řekni mu o svých plánech.“ A to postihlo i mě. Před měsícem bylo Aničce špatně. Třeštila jí hlava, zvracela a byla unavená. V pátek si vzala dovolenou. Vařil jsem jí čaje a v sobotu udělal silný hovězí vývar. Ten ji postavil na nohy. „Pepíčku, už je mi o mnoho lépe,“ usmívala se Anička a večer jsme dokonce vyrazili na plánovanou návštěvu ke kamarádům.
V neděli jsme si přispali. Domluvili jsme se, že upečeme kachnu a z mrazáku vytáhneme houskový knedlík. Anička k tomu udělala červené zelí. Nacpali jsme se k prasknutí, umyli jsme nádobí a natáhli se do postele, že si trochu odpočineme. Po hodince jsem se probudil, Anička ještě spala. Potichu jsem odešel z ložnice. Za další hodinu mi to nedalo a šel jsem Aničku vzbudit. Jenže byla mrtvá. Třásl jsem s ní, křičel na ni, ale nevzbudila se. Zmateně jsem zavolal záchranku a synovi. A pak už nevím.
Stál jsem v pokoji jako solný sloup. Vše mám z toho dne v mlze. Když dorazil syn, Aničku už odvezla pohřební služba. Pak přijela i dcera. Já jen seděl a nemohl mluvit. Zdravotník mi musel dát injekci na uklidnění. Od smrti manželky jsem jako bez duše. Vzal jsem si dovolenou a celou dobu jen sedím v obýváku a koukám do zdi. Už měsíc.
Zítra musím do práce a vůbec si to nedokážu představit. Ani děti mě nevrátily do života. Syn zařídil storno zájezdu a s dcerou se postarali o vše včetně pohřbu. Musím se nějak dát dohromady, ale zažil jsem tak strašný a nečekaný šok, že mi to hlava nebere. Neustále mám pocit, že se musí Anička každou chvíli vrátit. Že byla jen někde s kamarádkou. Vím, že je to nesmysl, ale nemůžu si pomoct. Hlava se brání přijmout její definitivní odchod.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
