Lidské osudy se leckdy podivuhodně zapletou. Jolana pochází z dobře zajištěné rodiny, ale ideály příbuzných se s těmi jejími diametrálně rozcházejí. Jednoho dne proto opustí domov a doufá, že se postaví na vlastní nohy. Pomůže jí exspolužačka Irena. Lehké to však nemá.
Můj otec vlastní dobře prosperující firmu a starší sestra je
úspěšná na sociálních sítích. Co víc si přát? Možná svobodu, přirozenost a
možnost žít skutečný život, a nikoliv sestavený ideál z reklamních
fotografií.
Zásady, co všechno a jak mám dělat, mi byly vštěpovány odmala. Tatínek měl peníze, maminka si tudíž ráda hrála na velkou dámu, a když se
později starší sestra Nina zhlédla v sociálních sítích, byl už s
„normálností“ naší rodiny totální konec. Nikdo totiž nedělá už nic, za co by
nedostal nějaké výhody, přičemž věci, jako koníčky nebo obyčejný život, jsou u
nás málem sprostá slova.
Odmala mám předepsáno, co si oblékat a s kým se
kamarádit. Můj pohár trpělivosti přetekl v dobách, kdy se Nina
začala stávat populární a milá holka se mi doslova před očima změnila v primadonu. Začalo to umělými nehty a řasami, pokračovalo silikony v prsou,
končilo všelijakými plastikami a podivným chováním.
Nina byla stále sobečtější,
že jsem už ani nechápala, kde tak duševně ošklivý člověk může mít tolik
sledujících. Přesto jsem zaťala zuby a tvářila se, že svou povedenou rodinku
„neznám“. Jenže když mi rodiče začali nakazovat, že mám vypadat přesně jako sestra a jít jí pomoci vydělávat přes sítě, řekla jsem ne a raději utekla z domova. Byla jsem ostatně dávno dospělá, takže jaké pak rozpaky…
Bohužel život na útěku byl horší, než jsem čekala. První
problém představovalo, kam složit hlavu. Jedinou
pomocnou ruku mi nabídla kamarádka Irena. Šla jsem tedy najisto s tím, že u ní mohu být do doby, než si najdu práci a budu
schopná si zaplatit vlastní byt. Snadné. Jenže osud mi v tomto směru naložil smůly
ještě více. Ačkoliv jsem rozesílala přihlášky na výběrová řízení do všech stran,
odevšad mi přicházelo, že dali přednost jinému uchazeči. „Proč?!“ nechápala jsem.
Až daleko
později mi sekretářka z jedné firmy mezi čtyřma očima
sdělila, že se svým jménem těžko najdu solidní práci: „Vždyť vy byste nemusela pracovat vůbec. Pochopte, je tu všude fronta lidí, kteří mnohdy nemají ani na jídlo a vy, bohatá dědička, byste jim ještě brala práci před nosem? To opravdu nejde. Věřte mi, takhle vás nezaměstná nikdo, leda nějaký známý. Už jste někoho takového zkusila oslovit? Určitě jich budete mít desítky. Se svým jménem…“
A měla pravdu. Jen ne s těmi desítkami. Pokud
nebudu počítat velmi příležitostné výdělky za jednorázové příležitosti, pak
skutečnou práci jsem ani po dvou letech hledání nenašla a dodnes bydlím u Ireny. Jenže ne úplně zadarmo…
Irena je totiž na holky a už od vysoké po mně pokukovala.
Dokonce jsme se i nějaký čas kamarádily, ale ona naneštěstí nikdy nepochopila, že
já na holky nejsem… „Fakt ne. Anebo se raději předělám?“ přemýšlím občas nahlas. Znenadání jsem se
tak ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny.
Buďto návrat do
snobského domova, anebo být alespoň na oko s Irenou, která už mezitím stačila pár lesbičkám u sklenky sdělit, že má konečně
přítelkyni. Vím, že třetím a nejlepším
řešením by bylo najít si partnera. Ale řekněme si upřímně… V této době?
Když totiž takový chlap zjistí, kdo jsem, bude mi pomáhat stejně jen pro vidinu peněz. A pokud od vztahu krom sexu nedostane nic,
daruje mi brzy rozchod. Takhle bych se mohla rozdávat donekonečna. Nájemné přes postel opravdu zapotřebí
nemám, a pokud už, raději zůstanu u Ireny, která má alespoň nějaké
způsoby a úroveň. To se totiž o řadě mužů říci nedá.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
