Jitka pracovala v domově důchodců. Jednou se tam zdržela a ujel jí poslední autobus. Vydala se proto domů pěšky. Neměla to daleko, ale musela jít kolem parčíku, kde se shlukovali divní lidé. A tam zažila něco dost podivného.
Svou práci mám ráda. Dělám v malém domově důchodců, kde máme na starosti třicet seniorů. Snažím se jim podzim života trochu zpříjemnit, a tak občas zůstanu i po skončení pracovní doby a povídám si s nimi.
Máme tam i pár lidí, kteří nemají žádného příbuzného, a ti jsou velice vděční za to, když s nimi chvíli posedím. Nedělám to pravidelně, jelikož mám svou rodinu a hlavně malé děti. Manžel Milan mě ale chápe, a když se zdržím, o děti se postará. Jediné, co špatně nese, je, když mi večer ujede autobus. Nerad mě vidí chodit za tmy domů samotnou. „To nemůžeš zavolat? Dojel bych pro tebe. Už ti to říkám snad podvacáté,“ pokaždé mi uštědří lekci.
A právě před pěti lety se mi stalo, že mi autobus ujel. Chvíli jsem přemýšlela, že si zavolám taxíka. Manžela se mi honit nechtělo. Bylo půl jedenácté a on ráno vstával ve tři. Rozvážel pečivo do obchodů. Vyšla jsem před budovu a na ulici byl klid. Vydala jsem se proto pěšky směrem k domovu. Měla jsem to dva kilometry. Docela jsem se na procházku těšila.
V jednom místě jsem se ale musela vzdálit od silnice a projít kolem parčíku, kde se shlukovala místní spodina. Bezdomovci, narkomani nebo podivné existence. A právě zde na mě začali tito lidé pokřikovat. Nejdříve vulgarismy a potom se jich pár zvedlo ze země. Strašně jsem se bála a zrychlila. Zároveň jsem se začala v duchu modlit, aby mě ochránili moji strážní andělé. Nekoukala jsem napravo ani nalevo a rychle jsem se snažila vzdálit.
Dorazila jsem v pořádku domů a ulehla k manželovi do postele. Za dva dny jsem šla do práce zase, ale na noční směnu. Ráno jsem domů chodila pěšky normálně. Bylo už světlo a nebála jsem se. Když jsem procházela okolo parčíku, všimla jsem si udivených pohledů těch pochybných existencí. Jeden z nich mě zastavil a zeptal se mě: „Co to bylo minule s vámi za chlapíky?“ Vůbec jsem nevěděla, o čem mluví. Pověděla jsem mu, že si mě asi s někým spletl, že jsem šla v noci sama.
Muž začal kroutit hlavou a pověděl mi, že mě tu vídá pravidelně, ale onehdy večer se mnou šli dva muži. Měli prý bílé oblečení a zářili na dálku. Dívala jsem se na něj a vypadlo ze mě: „Bála jsem se vás, a tak jsem se modlila, aby mě ochránili moji andělé strážní. A evidentně jsem byla vyslyšena. Kdo z vás je ještě viděl?“ Muž mi odpověděl, že ještě asi další čtyři kamarádi.
Pokýval hlavou a při odchodu mi řekl, že se jeho party nemusím bát. Že park je bezpečné místo. Tuto informaci jsem mu moc nevěřila. Od té doby ale musím přemýšlet, co se mi to onehdy stalo a co ti bezdomovci vlastně viděli. Ale jedno jsem si z toho vzala. V práci zůstávám déle jen při dopolední směně a v noci už po městě sama radši nechodím. Moje modlitby by podruhé třeba nemusely být vyslyšeny.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
