Když jsem byla malá, milovala jsem hru na domácnost. Převlékala jsem své panenky, zařizovala jim domeček a chodila na procházky s kočárkem. Jak čas plynul, začala jsem se zajímat o jiné věci. Ve škole jsem si zamilovala přírodní vědy, a tak jsem se pustila do studia. Účastnila jsem se mnoha soutěží a olympiád, dokonce mi předpovídali vědeckou kariéru.
Nikdy jsem si nebyla úplně jistá, co chci v životě dělat. Studium jsem si vybrala tak trochu naslepo a nalezení dobře placené práce po jeho dokončení bylo vlastně náhodou. Obecně jsem v mnoha aspektech života jednala intuitivně a vyplatilo se mi to. Jedna z tetiček o mně říkala, že jsem vždycky měla víc štěstí než rozumu. A možná na tom něco bylo.
Byl to muž na celý život
Když jsem na konci studií potkala Roberta (38), můj vnitřní hlas mi řekl, že už nemusím hledat partnera. Toto byl bezpochyby muž, se kterým bych měla založit rodinu, být šťastná a zestárnout. Samozřejmě, stárnutí bylo daleko, ale představa klidného společného stáří v daleké budoucnosti nebyla k zahození.
Robert byl o něco starší než já a když jsem ho potkala, právě začínal slibnou kariéru vědce. Musím přiznat, že mě ohromilo, že se někdo jako on zajímal o někoho jako já. Ačkoliv mi nic nechybělo, mé sebevědomí bylo trochu nízké. Když jsem Roberta představila mé matce, byla nadšená.
Nikdy jsem se svého budoucího manžela neptala na minulost. Věděla jsem, že v jeho životě byla jedna žena, ale rozešli se poměrně bouřlivě. Kdo to byl, jak dlouho byli spolu a proč se rozešli, to jsem nevěděla. Kdybych tehdy znala pravdu, změnilo by to můj život? Netuším. Milovala jsem Roberta, věděla jsem, že s ním chci strávit zbytek života a jeho minulost mě nezajímala.
Založili jsme rodinu, to znamená, že jsme se vzali. Moje matka trvala na církevním sňatku, což nám bylo úplně jedno, bílé šaty se závojem jsem oblékla spíše kvůli rodině, než že bych po nich toužila. Po svatbě jsme odjeli na krátkou svatební cestu do tropů a pak jsme se vrátili ke svým profesním povinnostem.
Začala jsem přemýšlet o dětech
Robert budoval svou vědeckou kariéru a musel pracovat na něčem opravdu fascinujícím, protože o svých pokrocích mluvil s nadšením. Já získávala důvěru svých šéfů ve firmě a postupně stoupala po kariérním žebříčku. Nechlubila jsem se tím před manželem, považovala jsem své malé úspěchy za nicotné v porovnání s průlomovými objevy jeho vědeckého týmu.
Nicméně přišel čas, kdy se moje matka začala ptát na vnoučata a stále víc mých přátel buď trávilo čas doma s dětmi na mateřské dovolené, nebo se vracelo do práce, když dávali děti do školky. Myslela jsem si, že by to mohl být dobrý moment a nadhodila jsem to téma u večeře.
„Nikdy jsme vlastně nemluvili o tom, že bychom měli děti…“ začala jsem opatrně.
Měla jsem dojem, že Robertova tvář trochu ztuhla, ale možná to bylo jen zdání.
„O čem chceš mluvit?“ řekl nezaujatě.
„Chceš mít děti?„
„A ty?„
„Ano. Předtím jsem o tom nepřemýšlela, ale zdá se, že je správný čas. Víš, biologické hodiny a tak.„
„Ano, ano, já vím, hodiny tikají, mladší už nebudu, když ne teď, tak kdy… Překvapuje mě, že tyhle fráze ještě fungují.„
„Takže si myslíš, že mít děti je přeceňované?„
„Do jisté míry. Lidé kolem toho dělají strašně velký rozruch. A ne každý musí být rodičem.„
„Navrhuješ, že bychom se neměli snažit o dítě?„
„Nic takového jsem neřekl! Kromě toho… snažení je docela příjemné…“ usmál se. A tak jsme se do toho pustili.
Nemohla jsem otěhotnět
Ubíhaly týdny a měsíce a v našem životě se nic nezměnilo. Alespoň ne v oblasti dětí. Robert zatím úspěšně dokončil projekt, na kterém pracoval a připravoval se na zahájení nového výzkumného projektu. Já byla znovu povýšena. Nicméně těhotenské testy ležely nepoužité v šuplíku, protože jsem menstruovala mimořádně pravidelně.
Dokonce jsem se rozhodla navštívit jiného lékaře, myslela jsem, že můj gynekolog možná přehlíží něco, co mi brání otěhotnět. Ale i specialista doporučený kamarádkou řekl, že je vše v naprostém pořádku, mé výsledky byly ukázkové. Navrhl, abych přesvědčila manžela k vyšetření, ale myslela jsem, že to není potřeba.
Když mi bylo třicet, moje touha po dětech začala klesat. Jistě, „snažení“ o dítě bylo velmi příjemné, ale výsledek mě zajímal stále méně. Hluboko uvnitř jsem uvěřila, že mateřství mi není určeno. Kupodivu jsem se s tím smířila docela snadno. A ani jsem si nevšimla, kdy vášeň v naší ložnici začala mizet…
Otěhotněla jsem na dovolené
O tři roky později jsem se rozhodla jet na svou první dovolenou bez manžela. Robert miloval památky, zatímco já chtěla alespoň jednou lenošit u moře, poslouchat šumění vln a nechat slunce malovat mé tělo do hněda. Našla jsem skvělou lastminute nabídku a prakticky přes noc jsem si sbalila kufr a odjela.
Ani si nepamatuji jméno toho pohledného muže, který mě na dovolené tak okouzlil, že jsem zapomněla na celý svět. Jaké měl tělo! A jak skvělý byl v posteli… Dodnes mě mrazí, když si vzpomenu na ty chvíle vášně. Samozřejmě, nebyla jsem naivní, věděla jsem, že o citech nemůže být řeč. Ale nikdy jsem se necítila tak dobře jako tehdy, v náručí toho pohledného muže…
Když jsem několik týdnů po návratu domů zjistila, že moje menstruace má zpoždění, nic jsem netušila. Přikládala jsem to změně klimatu, cestě letadlem nebo jednoduše změnám probíhajícím v mém těle. Pro klid duše jsem si však koupila těhotenský test. O chvíli později jsem nevěřícně zírala na dvě čárky.
„Těhotná? Jsem těhotná? To není možné!“ vykřikla jsem. Ještě štěstí, že jsem byla doma sama.
Můj lékař potvrdil, že budu mít dítě. „Gratuluji, konečně se to podařilo. Skutečně jste těhotná,“ pronesl s úsměvem.
„Ale pane doktore, jak je to možné?„
„Vždycky jsem vám říkal, že jste naprosto zdravá.„
„Tak proč jsem tolik let nemohla otěhotnět?„
„Předpokládám, že znáte odpověď na tuto otázku…“ usmál se tajemně.
Když jsem Robertovi řekla, že budeme mít dítě, podíval se na mě bez velkých emocí. Prý má radost, jenže tón jeho hlasu to nepotvrzoval. Rozhodla jsem se tím nezabývat. Doufala jsem, že nemá důvod domnívat se, že není otcem. Alespoň jsem si to myslela…
Zjistila jsem pravdu o svém manželovi
Jednoho dopoledne jsem šla na procházku se synem, zrovna slavil první narozeniny. Oči měl jako dva uhlíky a usmíval se přesně jako ten pohledný muž na dovolené… Sedli jsme si na lavičku a o chvíli později vedle mě usedla krásná žena s velkýma očima.
„Jste Robertova žena?“ zeptala se bez jakéhokoli úvodu.
„Ano, odkud to víte?“ byla jsem překvapená.
„Jsem Anna!“ řekla bez odpovědi.
„Jitka,“ pronesla jsem automaticky.
„Robertovi nevadí, že vychovává cizí dítě?“ zeptala se.
„Prosím?“ řekla jsem šokovaně a začala přemýšlet nad tím, proč toho o mně tolik ví.
„Neříkal vám o mně, že?„
„Jste jeho bývalá…“ vydechla jsem. Dílky skládačky do sebe začaly zapadat.
„Ano. Rozešli jsme se, protože jsem chtěla děti. A Robert vám asi zapomněl říct, že je nemůže mít…„
Okamžitě jsem pochopila všechno. Zejména to, proč můj manžel tak zvláštně přijal informaci o tom, že bude otcem. Musel by totiž přiznat, že mi před lety zatajil pravdu. A tak máme každý své tajemství…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
