S Kubou (34) jsem se seznámila už na střední škole. Oba pocházíme z vesnice a z velkých rodin, možná právě proto jsme si také přáli mít spoustu dětí.
Nedařilo se mi otěhotnět
Všechno jsme dělali podle pravidel. Nejprve svatba, pak společné bydlení a nakonec děti. Chtěli jsme na to jít klidně, nikam nespěchat a k rodičovství přistupovat s rozvahou. Věřili jsme, že nám osud jednou dopřeje hromadu dětí.
Jenže osudu se do toho nějak nechtělo. Naši kamarádi postupně zakládali rodiny, ale my jsme stále byli bez dítěte. Tehdy jsem to nijak zvlášť neřešila, věřila jsem, že jednou to přijít musí.
Když jsem neotěhotněla ani po čtyřech letech, začaly mě přepadat depresivní myšlenky. Přeci jen je to dost dlouhá doba. Co když s námi něco není v pořádku? Jednou mě dokonce Kuba obvinil, že možná potají beru antikoncepční pilulky, abych se vyhnula těhotenství…
Já jsem zdravá, manžel možná ne
Nechápala jsem, proč nemůžu otěhotnět. Do třicítky jsem měla daleko, takže bych měla těhotnět snadno, ale nic se nedělo. Tak jsem vzala věci do vlastních rukou a rozhodla se zajít za odborníkem.
Výsledky byly jednoznačné, byla jsem naprosto v pořádku a nic nebránilo tomu, abych se stala matkou.
„Nevidím nic podezřelého, ale musím podotknout, že to závisí na obou rodičích. Váš manžel by se měl také nechat vyšetřit…“ řekl mi lékař.
Pro mě to bylo samozřejmé, ale pro Kubu ne.
„Nebudu ze sebe dělat hlupáka. Jsem zdravý a v pořádku. Chlap vždycky zvládne, co má. Ty by ses měla nechat vyšetřit, když jsi tak chytrá…“ naštval se.
„Ale já už byla u lékaře. Se mnou je všechno v pořádku. To ty se musíš nechat vyšetřit,“ prosila jsem ho.
„Asi jsi byla u nějakého šarlatána. Jdi k jinému lékaři. Se mnou je všechno v pořádku,“ odsekl a už se o tom nechtěl dál bavit.
Kamarádka mi navrhla podivnou věc
Nevěděla jsem, co mám dělat. Když nemůžeme mít dítě a já jsem zdravá, zbývá jen jedno logické vysvětlení. Neplodný je Kuba…
Musela jsem si o tom s někým promluvit. Za mámou jsem jít nechtěla, ta je stará škola, určitě by si myslela, že je chyba pouze u mě. Svěřila jsem nejlepší kamarádce.
„Jitko, možná mu na tom ani tolik nezáleží, nezdá se ti? Jak může tvrdit, že je zdravý, když se nikdy nenechal vyšetřit? Zřejmě to ranilo jeho ego. Ale to není postoj chlapa, který je připravený na rodinu, spíš kluka…“ řekla mi kámoška.
„Já vím… a je mi to líto. Nevím, co mám dělat. Nemůžu ho přece donutit, aby šel k lékaři.“
„Mám nápad, ale… budeš si myslet, že jsem se zbláznila,“ řekla tajemně.
„No tak, povídej!“
„Mohla bys najít chlapa, který vypadá jako Kuba… A pokud by to vyšlo, nic by nezjistil…“ zašeptala a já zalapala po dechu.
„Ale to by byla nevěra! Vždyť ho miluju!“
„Nevěra? To je oběť pro vaše společné dobro. Chceš dítě, nebo ne?“
„Samozřejmě že chci. Ale tohle…“
Udělala jsem tu nejhorší věc ve svém životě
Na jedné straně jsem cítila, že to Kubovi nemůžu udělat, ale na druhé straně… byla jsem tím nějak vzrušená. Čas plynul a blížily se mé třicáté narozeniny. Ještě včera jsem byla mladá holka a snila o velké rodině. A teď?
Žiji s naštvaným manželem, pořád se hádáme a nemáme dítě ani žádnou naději. Možná to mě přimělo jednat.
Vytvořila jsem si profil na seznamce a začala procházet fotky mužů. Pořád jsem si opakovala slova mé kamarádky, že mám najít chlapa, který vypadá jako můj manžel…
No a tak jsem ho podvedla. S chlapem, který vypadal skoro jako on. Vyspali jsme se spolu jenom jednou. Nebylo to příjemné, ale pořád jsem myslela na to, jak moc chci dítě.
Cestou domů jsem hned zrušila svůj profil na seznamce. Sžíraly mě výčitky, cítila jsem se hrozně. Po několika dnech mě začaly trápit bolesti hlavy a úzkosti. Když to přetrvávalo, napadlo mě, že bych si možná měla udělat těhotenský test…
Stala jsem se mámou
Když jsem na testu uviděla dvé čárky, málem to se mnou seklo. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat, nebo plakat. Měla jsem to, co jsem chtěla, ale za jakou cenu?
Než jsem Kubovi řekla o těhotenství, šla jsem k lékaři, abych si byla jistá. Ten potvrdil, že jsem v tom.
Manžel skákal radostí až do stropu. Náš vztah ožil, opět jsme to byli my dva… zamilovaní jako kdysi…
Když se mi narodil syn, tchyně i tchán neustále opakovali, jak moc je podobný svému tatínkovi. Manžel se dmul pýchou, že malý je po něm. Pravdu se nikdy nedozví.
Dnes máme doma tříletý poklad a jsme šťastná rodina. Možná to zní zvláštně, ale věřím, že ten krátký a plodný románek zachránil mé manželství…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
