„Bože můj, co se ti stalo?“ pronesl jsem šokovaně, když jsem uviděl svého bratra Vladimíra. Byl bledý, na sobě měl špinavé a zmačkané oblečení, nervózně si zapaloval jednu cigaretu za druhou a vyhýbal se mému pohledu. Zjevně se styděl za to, jak vypadá.
„Díky, že jsi přijel,“ řekl a pokusil se usmát. „A promiň, že jsme se nemohli setkat u nás. Doufám, že ti pokoj v hotelu vyhovuje.“
„Je skvělý. Muselo to stát spoustu peněz,“ odpověděl jsem rychle, protože interiér byl opravdu luxusní a výhled na jezero také stál za to. Ale nepřijel jsem obdivovat hotel…
S bratrem jsme si nebyli blízcí
Vladimír je můj mladší bratr. Už dlouho jsme se vídali jen občas. Zaprvé, kvůli věkovému rozdílu – dělilo nás deset let, což je docela dost. Zadruhé, hned po univerzitě se přestěhoval do jiného města za svou manželkou Slávkou. Dělilo nás téměř dvě stě kilometrů. A zatřetí, byli jsme naprosto odlišní. Já si cením klid a rodinu považuju za největší hodnotu. On se zaměřil na kariéru. Dařilo se mu v bankovnictví, bydlel ve velkém bytě, jezdil autem mých snů a měl krásnou, elegantní ženu.
Vedle něj jsem se necítil jako starší, ale spíš jako horší bratr. Vždy skvěle voněl, měl dokonale padnoucí obleky, zatímco já byl ten chlap s mozolnatýma rukama a opálenou tváří, protože jsem rád pracoval na zahradě. Nerozuměli jsme si, ale nikdy jsme spolu nesoutěžili. Každý jsme žili ve svém vlastním světě a nezasahovali do života toho druhého.
Když mi Vladimír zavolal a prosil, jestli se můžeme setkat, překvapilo mě to. Naléhal, abych to nikomu neříkal, zejména ne jeho ženě. Ani to nemusel zmiňovat. Věděl jsem, že naše rodina jí nikdy moc neseděla. Vždy jsem měl pocit, že Vladimír raději přijíždí sám. Ostatně, ani moc často nejezdil. Jednou za rok, maximálně dvakrát, se ukázal u rodičů, rozdal dárky, objal nás, poplácal po zádech a zmizel.
Bratr se mi svěřil
Ještě víc mě překvapilo, že jsme se setkali na hotelu. Trvalo mu asi hodinu, než začal mluvit. Tentokrát už to nebyl ten sebevědomý muž, jak jsem ho znal. Musel vykouřit tři cigarety a vypít něco tvrdšího, než se odvážil vyprávět svůj příběh.
„Omlouvám se, že jsi musel jet tak daleko, ale jsi jediný člověk, kterému můžu věřit. Je to vlastně zvláštní, protože se moc neznáme, brácho,“ usmál se smutně. „Ale nemám na výběr. Už to dál nevydržím. Dokonce jsem byl u psychiatra a během rozhovoru s ním jsem si uvědomil, že i přes všechny přátele se můžu spoléhat jen na tebe.“
„Byl jsi u psychiatra?“ vyhrkl jsem. „Promiň, do toho mi nic není…“
„Brácho, naprosto tě chápu! Ale neboj, nejsem blázen. Tedy… alespoň zatím…“
„Tak co se děje?“ zeptal jsem se.
„Deprese, vyčerpání a přepracování spojené s nervovým zhroucením,“ odpověděl jedním dechem a sundával si zmačkanou mikinu a poté tričko.
„Bože můj!“ zalapal jsem po dechu, když jsem uviděl jeho pohmožděné a poškrábané tělo. „Kdo ti to udělal? Co se to děje? Do čeho ses dostal?“ ptal jsem se znepokojeně.
„Manželství, brácho… Prostě manželství,“ povzdechl si.
Byl jsem v šoku
Můj bratr, muž, který měl v bance na starost ty nejbohatší klienty, byl roky týrán svou ženou. On měl úspěch a peníze, ona si na něm vybíjela všechno – svou frustraci z nezaměstnanosti, bezdětnosti, častého pití alkoholu a dalších věcí.
Nejprve to byly jen slabé údery a posměšky ohledně jeho mužství. „Co jsi to za chlapa, když mě nedokážeš uspokojit? Ani dítě mi neumíš udělat…“ vysmívala se mu.
„Nikdy jsem ji nepodvedl, ale ona mě neustále podezírala z nevěry. Zpočátku mi to lichotilo, cítil jsem se atraktivní a milovaný, ale postupně se můj život změnil v noční můru. Podle ní jsem se pořád s někým scházel. Dokonce tvrdila, že i cestou do obchodu si dávám rychlovky s nějakou cuchtou od sousedů…“
Kontrolovala mu počítač, telefon, sledovala, kdy se vrací domů, a neustále mu volala, když byl na služebních cestách.
„Každá návštěva u vás končila hádkou,“ pokračoval Vladimír. „Řvala na mě, že za vámi nejezdím kvůli rodině, ale abych se sešel s nějakou milenkou. Nikdy nechtěla poslouchat moje vysvětlení. Někdy, když jsem přišel unavený po celodenním jednání s klienty, zamkla ložnici a nutila mě spát na gauči. Ale uprostřed noci si to rozmyslela. Přišla za mnou a i přes mou únavu mě nutila k sexu. Pak se mi zase vysmívala, že nemám energii. Občas jsem měl pocit, že mě znásilňuje…“ odmlčel se a v očích se mu objevily slzy…
Bratr se stal obětí domácího násilí
Nevěřícně jsem kroutil hlavou. Ale to, jak vypadal a mluvil… mě nenechalo na pochybách. Říká mi pravdu.
„Po jedné takové noci jsem si sbalil věci a řekl jí, že odcházím…“ vydechl. Jenže to nedopadlo dobře. Myslel, že ji potěší, když zmizí z jejího života, ale opak byl pravdou. Slávka se na něj vrhla a začala ho škrábat a kopat.
„Doktor v nemocnici vtipkoval, že vypadám, jako kdyby mě zmlátilo celé stádo podváděných žen. Nešel jsem na policii, další ponížení bych nezvládl. Ten samý den, kdy mě ošetřovali v nemocnici, Slávka převedla všechny naše společné peníze na svůj účet. A když jsem se vrátil domů, řekla, že můžu odejít, ale jen přes její mrtvolu…“
Od té doby začala pít ještě víc a byla čím dál agresivnější. Bila Vladimíra vším, co jí přišlo pod ruku. Házela po něm hrnci, talíři, dokonce i žehličkou. Kousala ho a kopala. Jednou se v noci probudil a zjistil, že nad ním stojí s nožem. Do rána nezamhouřil oka. Teď spí jako zajíc, stále ve střehu. Kvůli nervům přestal jíst. Bál se chodit domů, ale odejít nedokázal. Byl příliš vystrašený a místo toho, aby sbíral důkazy proti ní, věnoval svůj čas tomu, aby zakrýval její chování…
Tu ženskou nesnáším
Kdybych tehdy mohl dostat tu ženskou do rukou, zmlátil bych ji! Věděl jsem ale, že můj hněv nic nevyřeší. Tohle chtělo promyšlený plán.
„Pojedeme do nemocnice, ať tě lékař prohlédne a všechno zapíše. A pak půjdeme na policii. Uděláme to podle pravidel,“ řekl jsem.
„A co pak?“ zeptal se smutně.
„Vezmu tě k nám. Být bankéřem je jen povolání, ale být člověkem je nutnost. A toho člověka v sobě musíš zachránit. Hlavu vzhůru! Podáme trestní oznámení a když bude třeba, půjdeme až k samotnému ďáblu. Musíš žít, chlape, a dostat se z toho toxického manželství.“
„Ona nám to nedaruje. Nechci tě do toho zatahovat, jen jsem se potřeboval někomu svěřit…“
Nenechal jsem to tak. Stále bojujeme se Slávkou, která u soudu hraje roli chudinky a opuštěné manželky. Naštěstí nepřestala psát urážlivé esemesky a emaily, ve kterých Vladimírovi vyhrožuje smrtí, takže máme dost důkazů.
Zastaví ji to? Nevím. Pro jistotu jsem si pořídil dva německé ovčáky. Nedovolím, aby dál ubližovala mému bratrovi nebo aby třeba udělala něco mé rodině. Vladimír chodí na terapie a doufám, že se z toho jednou dostane. A zdá se, že mu docela pomáhá i to, že žije u nás a má kolem sebe lidi, kteří to s ním myslí dobře…
Pokud jste se stali obětí domácího násilí, neváhejte se obrátit na odborníky. Pomoci vám může například Bílý kruh bezpečí. Volejte kdykoliv zdarma linku 116 006.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
