Seděla jsem ve svém oblíbeném křesle a v rukou držela starou fotku svého manžela. Už není mezi námi, ale stále mám pocit, že každou chvíli vstoupí do místnosti. Byl to silný a nebojácný chlap, který si nikdy nedovolil projevit slabost. Vždy se staral o rodinu, když odešel, v našem domě zůstalo prázdno…
Mám vdovský důchod
Po smrti manžela jsem začala dostávat vdovský důchod. Je to jen pár tisíc, ale stejně nevím, co s tím. Nikdy jsme nežili v luxusu. Jsem zvyklá žít skromně. Napadlo mě, že bych mohla pomoci dětem. Alena a Pavel vypadali tak vděčně, když jsem jim začala pravidelně posílat nějaké peníze. Byla jsem přesvědčená, že tato finanční podpora nás ještě víc sblíží.
Časem se ale něco začalo měnit. Každá jejich návštěva se nesla ve znamení další žádosti o peníze. Rozhovory o životě nahradila finanční témata a já cítila, jak se navzájem vzdalujeme. Nejvíc mě bolelo, že vnoučata, která mě kdysi ráda navštěvovala, teď chodila jen občas. Na oslavy nebo svátky. Přestanou mě navštěvovat, pokud přestanu rodině dávat peníze?
Dcera chtěla peníze
Jednoho rána mi zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej – byla to Alena. V poslední době mi volala zřídka. Instinktivně jsem pocítila mírné napětí.
„Mami, mám na tebe prosbu,“ začala a já už tušila, co bude následovat. „Máme teď málo peněz a malý má brzy narozeniny. Mohla bys nám pomoct?“
Znovu jsem pocítila to známé bodnutí u srdce.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „A je nového? Je všechno v pořádku?“
„Jde to,“ odpověděla stručně, zcela ignorovala mou otázku. „Tak co, pošleš mi peníze?“
Souhlasila jsem, ale nebylo mi to moc příjemné. Pak jsem se ji pokusila pozvat i s rodinou na nedělní oběd.
„Chybíte mi,“ dodala jsem smutně.
„Uvidíme, mami. Teď máme hodně práce,“ odpověděla rychle a rozhovor ukončila.
Dlouho jsem seděla v obýváku a dívala se z okna. Zavolala by mi Alena, kdyby nepotřebovala peníze? Stále víc jsem cítila, že peníze byly v našem vztahu to hlavní. Každý rozhovor, každá návštěva, to všechno mělo jediný účel – další žádost o pomoc. A já? Já měla pocit, že ztrácím něco mnohem cennějšího než jsou peníze. Ztrácela jsem pouto se svými vlastními dětmi…
Zničili mi narozeniny
Blížily se mé 70. narozeniny. Na tento den jsem se těšila s nadějí, že ho strávíme společně. Ráno jsem všechno připravila: na stůl jsem dala hezký ubrus, udělala květinovou výzdobu a odpoledne měl dorazit objednaný dort. Těšila jsem se, že přijdou děti i vnoučata. Chtěla jsem, aby to byl výjimečný den, bez řečí o penězích a problémech. Jen my a jako za starých časů.
Kolem poledne mi zavolal Pavel. „Mami, všechno nejlepší k narozeninám!“ zahlaholil, ale jeho hlas byl zvláštně napjatý. „Musím s tebou mluvit o něčem důležitém. Rekonstrukce domu nás stojí spoustu peněz. Mohla bys nám pomoct?“
Cítila jsem, jak mě opouští veškerá radost. „Pavle, dnes mám narozeniny,“ řekla jsem s obtížemi. „Můžeme na chvíli zapomenout na peníze?“
„Mami, to přece děláme pro děti. Myslel jsem, že to pochopíš…“ odpověděl, jako by se nic nestalo.
Když večer konečně přijela celá rodina, atmosféra byla napjatá. Všechno se točilo kolem peněz, finančních problémů a rekonstrukce. Seděla jsem u stolu a cítila se jako mezi cizími lidmi. Po jejich odchodu to bylo ještě horší. Tehdy jsem se rozhodla, že skoncuji s finanční pomocí. Chtěla jsem zjistit, jestli je ještě budu zajímat…
Pro svou rodinu jsem přestala existovat
Míjely týdny a telefon mlčel. Ani Alena, ani Pavel se neozývali. Každý den jsem čekala, že zavolají, že přijedou… Vnoučata, která u mě dřív občas trávila víkendy, teď přestala chodit. To ticho bylo drtivé. A jak čas plynul, cítila jsem se stále víc osaměle. I když jsem byla přesvědčená, že jsem se rozhodla správně, stálo mě to víc, než jsem čekala.
Začala jsem svého rozhodnutí litovat, přestože to byla jediná cesta, jak zjistit, jestli pro ně mám nějakou hodnotu i bez peněz. Opravdu jsem pro ně nic neznamenala, pokud jsem jim nemohla pomáhat finančně? Ta myšlenka mě ubíjela.
Seděla jsem u prázdného stolu a vzpomínala na to, jak jsme u něj kdysi sedávali spolu, sdíleli radosti i starosti. Teď to byly jen vzpomínky. „Možná jsem jim měla dál pomáhat,“ říkala jsem si občas, ale neustoupila jsem.
Vlastní děti mě zklamaly
Nakonec jsem se to rozhodla rozlousknout. Zavolala jsem Aleně a Pavlovi a požádala je, aby přijeli. Když dorazili, atmosféra byla napjatá.
„Mám pocit, že náš vztah je založen jen na penězích,“ začala jsem a snažila se mluvit klidně. „Když jsem vám přestala pomáhat, přestali jste mě navštěvovat. Je to opravdu to jediné, co nás spojuje?“
„Mami, není to tak. Prostě teď máme těžké období. A ty peníze byly opravdu potřeba,“ odpověděla rychle Alena.
„Nikdo tě nechtěl využívat. Jen nás překvapilo, když jsi nám najednou přestala pomáhat,“ dodal Pavel.
Poslouchala jsem je a věděla, že se nic nezmění. Pro ně se peníze staly samozřejmostí. Po jejich odchodu opět zavládlo ticho, ještě tíživější než předtím.
Uvědomila jsem si, že už nic nebude jako dřív. Moje děti, přestože jsem je milovala, si víc cenily peněz než času a lásky, kterou jsem jim mohla dát. Doufám, že jim časem dojde, že peníze nejsou všechno. Do té doby musím nějak vydržet tu bolest, která mě ničí každý den…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
