Janky příběh je plný bolesti i lásky. Jednu lásku ztratila, druhou našla – a to na pohřbu svého muže! Tam se poprvé setkala s jeho bratrem a také poprvé zažila osudovou přitažlivost.
Ztráta Petra, mého manžela, byla nepředstavitelně
bolestná, ale očekávaná. Byl nevyléčitelně nemocný. Smrt pro něj byla
vysvobozením. Petr si přál obřad v kostele a také si přál, abych pozvala jeho
nevlastního bratra. Jako děti byly jako dvojčata, ale později se jejich cesty
rozešly. Marka jsem nikdy neviděla, neznala ho. Když mi pak v kostele přišel
potřást rukou, styděla jsem se sama před sebou, jak moc mi byl sympatický. V
oné smuteční chvíli, navíc na takovém místě, to bylo nevhodné.
Nikdy jsem necítila tak osudovou přitažlivost, tak
animální a čistou zároveň. Dodnes té smršti citů a emocí nerozumím. Po obřadu
mě Marek oslovil: „Jani, vím, že se neznáme, ale kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady pro tebe,“ řekl.
Chvíli jsme si koukali do očí, Marek mě pak
objal; jeho objetí rozhodně netrvalo pár vteřin. Cítila jsem, že jsou naše
sympatie oboustranné. Velmi jsem se snažila na toho muže nemyslet, měla jsem
pak přirozeně hrozné výčitky vůči zesnulému manželovi.
Po pohřbu jsem se snažila vrátit k normálnímu životu,
ale Marek se mi neustále vkrádal do myšlenek. Jeho přítomnost vnášela do mého
života nový smysl a naději a také mi pomáhala neprožívat mou ztrátu tak těžce.
Čas plynul a já neměla odvahu se Markovi ozvat, přišlo mi to nevhodné. Později
jsem se dověděla, že to vnímal stejně. Pak ale, asi po třech měsících, přišla
textovka: „Milá Jano, strašně rád bych tě více poznal, ale vím, že na to je ta nejnevhodnější doba. Pokud se mi neozveš zpět, pochopím to.“
Když jsme se sešli v malé kavárně, Marek na mě pohlédl
s výrazem, který jsem si pamatovala z pohřbu – motýlci v břiše mi doslova
explodovali. „Chtěl jsem ti napsat ihned, ale musel jsem si vše promyslet,“ začal. „Ale pak mi došlo, že nemám co ztratit. V nejhorším budu prostě za blbce a ty mě opět vymažeš ze svého života,“ řekl tiše. Nevymazala jsem
nic! Naopak.
Náš rozhovor trval čtyři hodiny! Byl neskutečně
hluboký, upřímný a plný emocí. Otevřeně jsme si řekli o vzájemných sympatiích a
přitažlivosti, kterou jsme se každý snažili skrýt nejen před světem, ale i před
sebou samým. Nebylo jednoduché dát naší přitažlivosti, a brzy i skutečné lásce,
průchod. Stále jsme cítili výčitky a dohodli se, že vše budeme skrývat.
Až po dvou letech jsme se odhodlali jít pomalu a
citlivě s „kůží“ – tedy spíše s láskou – na trh. Rodina nás překvapila. Naši
lásku přijali. Byla to obrovská úleva! Má dcera o nás dvou dokonce mnoho měsíců
věděla, ale je velmi empatická a pochopila, co se v nás odehrává. Jsem ráda, že
jsem měla odvahu jít i tak trochu proti zažité morálce za svým štěstím, šla
jsem ale ohleduplně, nikomu včetně mě samotné jsem nechtěla ublížit.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz
